Během okupace, další?, to je příliš!, ale jestli platíš ty, jenom žertuji, nejvíc mě zkrátka štvalo, že nás podporovali i kněží, ti darebáci měli strach, že by mohli dopadnout jako ve Francii. Ještě umím zpaměti jejich nechutné katechismy, které roznášeli po farnostech. „Kdo jsi, chlapče? Španěl z milosti Boží. A kdo jsou Francouzi? Bývalí křesťané, nyní kacíři. Z čeho se zrodil Napoleon? Z hříchu. Je hříchem zabíjet Francouze? Ne, otče, zabitím byť jen jednoho kacířského psa získáme nebe.“ U nich to nebylo vlastenectví, byl to pud sebezáchovy (ale vlastenectví je právě to, poznamenal Hans), nebuď cynický. V noci jsem nemohl spát a přepadaly mě pochyby: co když jsme si spletli nepřítele?, co když bojovat za Španělsko je pravý opak, jako to dělají přívrženci francouzské strany, které jsme tak nenáviděli?, kdo vlastně zrazuje zemi víc? Nechci tě dál nudit. Prostě na konci, na počátku restaurace, jsem ze Španělska odešel. Putoval jsem přes půl Evropy a dorazil jsem do Somers Town. Při první procházce Londýnem jsem si ohmatal kapsičku u vesty a zjistil jsem, že mám jedno duro, víš, kolik to je?, jenom pět peset, které jsem chtěl směnit za libry či spíše za šilinky. Pokračoval jsem až k Temži, nějakou dobu jsem řeku pozoroval, no, mince jsem nakonec hodil do vody (hodil jsi je tam?, podivil se Hans, proč?), příteli, kavalír jako já si nemohl dovolit přijet do velkoměsta s takovou almužnou! Raději jsem hodlal začít od nuly než přemýšlet nad tou bídou. Kontaktoval jsem místní Španěly, nějakou dobu jsem žil z půjček a sem tam mi nabídli nějakou prácičku, takovou tu, jejíž vykonávání je nudné, ale vyprávět o ní je zajímavé. Byl jsem ponocným, číšníkem, čistil jsem ryby, pečoval o závodní koně, pomáhal jsem vazači knih, vystupoval jsem jako zastupující instruktor v jedné škole šermu (jsi tak obratný šermíř?), ne, proto jsem byl jenom zastupující. Nakonec, tak trochu náhodou, jsem se dal do obchodování s textilem. Měl jsem obrovské štěstí, úspory jsem investoval a zdvojnásobil. Pak jsem do toho ještě s jedním přítelem vložil další kapitál, začalo se nám dařit, a tak jsem se rozhodl riskovat
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216082
a věnovat se textilu naplno. A podívej, ani nevím jak, ale zaručuje mi spokojenou existenci. Do obchodu se zapojilo několik příbuzných, před několika roky jsme založili distribuční společnost, obchodující mezi Německem a Anglií. Máme pobočky v Londýně, Liverpoolu, Brémách, Hamburku, v Sasku a okolí, kde to mám na starosti já. Nemůžu tvrdit, že mě moje práce baví, ale zajišťuje mi slušné dividendy a nakonec, však víš, přijdeš do věku poněkud politováníhodného, chceš-li, kdy začínají být dividendy poněkud důležitější než zábava. A pak tu ovšem byla Ulrike. (Podej mi knedlíčky, požádal Hans, a do Španělska ses už nikdy nevrátil?). Ale ano, navštívil jsem je u příležitosti amnestie v osmnáctém roce. Abych viděl, jak to tam vypadá, sám nevím. Ale necítil jsem se tam dobře a okamžitě jsem se vrátil do Londýna. A na obchodní cestě po Německu jsem poznal Ulrike. Byla tak…, tak…, byla jako…, měla prostě všechno. Jedinečná, to je celý ten příběh. (Tady máš, pij.) Byla odsud, snila o tom, že se vrátí, proto jsme se přestěhovali do Wandernburgu. Jednou z věcí, které mi působí skutečnou bolest, je pomyšlení, že Ulrike nepoznala Španělsko, rozumíš?, nikdy jsem jí neukázal svoje místa. Ne. A měli jsme to v plánu, několikrát jsme o tom mluvili, vždycky jsme si řekli „jednou“, „určitě, nejpozději příští léto“, co já vím. Potom se objevila ta pakáž, synové svatého Ludvíka, a s tou svatou aliancí, za niž by se nemusel stydět ani ďábel, všechny možnosti cestovat zmizely, politika v prdeli, ústava v prdeli a moji příbuzní v prdeli. Tehdy emigroval do Anglie i zbytek mé rodiny. Hansi, ty a já jsme se narodili v ubohých zemích. Obě obsadil Napoleon, v obou vládl jeden z jeho bratrů, obě bojovaly za svobodu a ustoupily, jakmile jí dosáhly. Patřím do Španělska, ale ne do toho skutečného, nýbrž do jiného, do země, o níž sním. Republikánské, kosmopolitní. Čím španělštější se Španělsko snaží být, tím méně španělské je. Koneckonců takové jsou všechny vlasti, ne?, něco neurčitého, co nás vede (nevím, odpověděl Hans, nemyslím, že nás vede vlast, vedou nás lidé, kteří mohou
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216082
být odkudkoliv), ano, ale mnohé sobě drahé lidi známe pouze ve své zemi, ne v kterékoliv jiné (dále nás posouvají jazyky, pokračoval Hans, které se můžeme naučit, nebo vzpomínky, jak jsi sám řekl. Ale co když se pohybují i vzpomínky?, co se stane, když se tvé vzpomínky nacházejí na různých místech a v rozdílném čase?, které z nich jsou více tvoje?, a to se děje mně, to se mi právě děje), poslyš, jsi v pořádku? Ramena mu poklesla jako svěšující se deštník. Hlavní hostinec se smršťoval, zákazníci se hromadili v rozích, kouř a spálený olej vyhledávaly stropní trámy, ústa žvýkala, smála se a polykala. Když přišli o skromnou intimitu výčepu, Álvaro a Hans si připadali malounko směšně: cizí smích působil jako ironické zrcadlo nastavené jejich vážnosti. Co jim připadá tak k smíchu?, zajímal se Álvaro. Nic zvláštního, odpověděl Hans, lidé jsou všude stejní: smějí se, protože jedí. A není to tak, že ty a já jsme smutné existence?, nadhodil Álvaro. Přesně tak, souhlasil Hans, i tak se to dá říct. Oba se rozchechtali, a když to učinili, vrátila se jim hovornost. Rozebírali podivné chování Wandernburčanů, v nichž se antipatie spojuje s přesně danými pravidly slušného chování, která fanaticky dodržují. Když jsem přišel do Wandernburgu, vyprávěl Hans, nevěděl jsem, jak se mám chovat. Málokdy se zasmějí nebo ti pomůžou, na druhé straně znají půltuctu úklon a nekonečný repertoár pozdravů. To samozřejmě pokud se v té proklaté mlze vůbec poznají. Jak flirtují, když se skoro nevidí?, jak se rozmnožují? Myslím, soudil Álvaro, že se páří pouze v létě. Tady, pokračoval Hans, můžou muži zůstávat celé hodiny s pokrývkou na hlavě, dokud je pán domu nevyzve. Ženy si nesundávají kloboučky, aby nemusely požádat o dovolení vzdálit se do koupelny a upravit si účes. Nikdy nevíš, zda se máš posadit, či zůstat stát, sklonit hlavu, ohnout záda nebo už s prdelí uvnitř se tvářit vážně. Jedním slovem, shrnul to Álvaro, žijí jenom protokolem, protože jsou nevychovaní. Hans zahlédl, jak dovnitř vstoupilo pět přehnaně dobře vystrojených, nebo možná okázale špatně oblečených mužů. Nejvíce ho
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216082