Upil jsem doušek kávy a přisvědčil. Corso ze mne nespouštěl oči. „Existují tři d’Artagnanové,“ vysvětlil jsem. „O prvním, Charlesi de Batz-Castelmore, víme, že zemřel 23. června 1673 s kulkou v hrdle při obléhání Maastrichtu – vyšlo o tom tehdy oznámení v Gazette de France. S ním padla i polovina jeho mužů… Kromě tohoto posmrtného detailu měl v životě jen o něco větší štěstí než jeho fiktivní dvojník.“ „Byl taky Gaskoněc?“ „Ano, z Lupiacu. Ta vesnice ještě existuje a má v ní pamětní desku: ,Zde se kolem roku 1615 narodil d’Artagnan, jehož skutečné jméno bylo Charles de Batz. Zemřel při obléhání Maastrichtu v roce 1673.‘“ „Je tam historický skluz,“ upozornil Corso, nahlížeje do svých poznámek. „Podle Dumase bylo d’Artagnanovi na začátku románu, kolem roku 1625, osmnáct let. Ale skutečnému d’Artagnanovi bylo v té chvíli teprve deset,“ usmál se jako dobře vychovaný, skeptický králík. „Příliš málo na to, aby se uměl ohánět mečem.“ „Ano,“ připustil jsem. „Dumas si to upravil, aby ho mohl nechat prožít dobrodružství kolem diamantových závěsků s Richelieuem a Ludvíkem XIII. Skutečný Charles de Batz musel přijet do Paříže velice mladý: v roce 1640 figuruje jeho jméno mezi gardisty pana Des Essarts v dokumentech o obléhání Arrasu a o dva roky později v tažení na Rousillon… Nikdy však nesloužil jako mušketýr za Richelieua, protože do tohoto elitního sboru vstoupil až po smrti Ludvíka XIII. Jeho skutečným ochráncem byl kardinál Jules Mazarin… Ano, mezi oběma d’Artagnany je skutečně asi deseti či patnáctiletý skluz; i když po úspěchu Tří mušketýrů Dumas rozšířil děj na téměř čtyřicet let francouzských dějin a v dalších dílech svou románovou fikci víc přizpůsobil skutečným událostem.“ „Která fakta jsou doložená? Mám na mysli události, jimiž vstupoval do historie pravý d’Artagnan.“ „Je jich dost. Jeho jméno se objevuje v Mazarinově korespondenci a v korespondenci ministerstva války. Stejně jako vymyšlený hrdina pracoval i on za povstání Frondy jako kardinálův agent a plnil důvěrné úkoly na dvoře Ludvíka XIV. Dokonce mu svěřili choulostivé 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216077
zatčení a eskortování ministra financí Fouqueta, což je fakt, který potvrzuje ve své korespondenci madame de Sévigné. A na hraničním Bažantím ostrově v řece Bidasoa se mohl seznámit s naším malířem Velázquezem, když doprovázel Ludvíka XIV. na cestě pro snoubenku Marii Terezii Rakouskou…“ „Jak vidím, hotový dvořan. Úplně jiný než Dumasův zuřivý šermíř.“ Zvedl jsem ruku, abych uvedl věci na pravou míru. „Nenechte se klamat zdáním. Charles de Batz, či d’Artagnan, se bil až do své smrti. Pod velením maršála de Turenne bojoval ve Flandrech a v roce 1657 byl jmenován poručíkem šedých mušketýrů, což byla hodnost odpovídající faktickému veliteli jednotky. O deset let později povýšil na kapitána mušketýrů a bojoval ve Flandrech v této hodnosti, srovnatelné s postavením generála jízdy…“ Corso zamhouřil za sklem brýlí oči. „Pardon,“ naklonil se ke mně přes mramor stolku s tužkou připravenou zapsat slovo či datum. „V kterém roce to bylo?“ „Povýšení na kapitána…? 1667. Proč vás to tak upoutalo?“ Na okamžik vycenil řezáky, kousaje si spodní ret. „Jen tak,“ když promluvil, jeho obličej už měl zase netečný výraz. „Téhož roku upálili v Římě jistého člověka. Zvláštní shoda…,“ díval se na mne neutrálně. „Říká vám něco jméno Aristide Torchia?“ Zavzpomínal jsem. Ani ponětí. „Vůbec nic,“ opáčil jsem. „Má nějaký vztah k Dumasovi?“ Ještě chvilku váhal. „Ne,“ řekl konečně, i když nevypadal zrovna přesvědčeně. „Myslím, že ne. Ale pokračujte. Mluvil jste o pravém d’Artagnanovi ve Flandrech.“ „Zemřel u Maastrichtu, jak jsem říkal, v čele svých mužů. Hrdinská smrt: město obléhali zároveň Angličané a Francouzi, bylo potřeba probít se nebezpečným úsekem a d’Artagnan chtěl ze zdvořilosti vůči svým spojencům jít první… Kulka z muškety mu prostřelila krční tepnu.“ „Takže maršálem nikdy nebyl.“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216077
„Ne. To už je čistě jen zásluha Alexandra Dumase, že fiktivnímu d’Artagnanovi dopřál to, co lakomý Ludvík XIV. upřel jeho předchůdci z masa a kostí… Znám o tom pár zajímavých knih; chcete-li, poznamenejte si názvy. Jednu napsal Charles Samaran: D’Artagnan, Capitaine des mousquetaires du roi, histoire véridique d’un héros de roman, vyšlo to roku 1912. Další je Le vrai d’Artagnan a napsal ji vévoda de Montesquiou-Fezensac, přímý potomek pravého d’Artagnana. Vyšla, myslím, v roce 1963.“ Žádná z těch podrobností se zdánlivě nevztahovala k Dumasovu rukopisu, ale Corso si zapisoval, jako by mu šlo o život. Čas od času zvedl zrak od bloku a přes křivé brýle na mne vrhl zkoumavý pohled. Jindy zase sklopil hlavu, jako by přestal poslouchat, a zdál se zabraný do tajných úvah. Ačkoli jsem znal všechny podrobnosti o Anjouském víně, a dokonce i některé klíče, o nichž neměl lovec knih tušení, nemohl jsem v té chvíli vědět, jaké složité komplikace do příběhu vnese záležitost s Devíti branami. Corso byl sice zvyklý myslet logicky, avšak teď si začínal zjevná fakta dávat do zlověstných souvislostí s literární povahou celé té záležitosti, dá-li se to tak vyjádřit. To se může zdát trochu zmatené, ale mějme na zřeteli, že Corsova tehdejší situace byla skutečně pořádně zamotaná. A přestože je jasné, že toto vyprávění je na časové ose umístěno až za rozuzlení všech vážných událostí, k nimž posléze došlo, jednou zvolená časová smyčka – vzpomeňte si na Escherovy obrazy či na Bachovy hříčky – nás nutí vracet se neustále na počátek a pokud možno se vtěsnat do úzkých mezí Corsovy mysli. Vědět a mlčet, takové je pravidlo. I když se třeba švindluje, bez pravidel by nebylo hry. „Dobrá,“ řekl lovec knih, když si poznamenal doporučené tituly. „To by byl první d’Artagnan, ten pravý. Třetí je Dumasův fiktivní. Předpokládám, že spojnicí obou je kniha Gatiena Courtilze de Sandras, kterou jste mi ukázal minule, Mémoires de M. d’Artagnan.“ „Přesně tak. Tomu bychom mohli říkat chybějící článek řetězu, ze všech tří nejméně slavný. Tenhle Gaskoněc je takový polovičatý, literární i skutečný zároveň; a právě podle něho Dumas svou postavu 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216077