nahlížení
Podivný začátek „Přesně tak, vůbec nic. V takovou hodinu už všichni slušný lidi dávno spí,“ pravila paní Brightová odměřeně. „Ano, ano, jistě. Máte pravdu. Takže to bude asi tak všechno, řekl bych. Děkujeme, paní Brightová, za váš čas,“ zavřel si strážník Sulli ven svůj blok a chystal se k odchodu. „Cože? Tak počkat,“ vložila se do toho okamžitě Meg. „To má být jako všechno? Vždyť vám ale nic neřekla.“ „Paní Brightová tvrdí, že nic neviděla, takže…“ „A to jí to jen tak věříte? Copak jste ji neslyšel? Nechte to na mně.“ Meg hbitě zadržela rukou zavírající se dveře a postavila se přímo na práh. „Ještě chviličku, paní Brightová. Jakpak jste to vlastně myslela s tou hodinou, ve které už dávno všichni slušný lidi spí? Copak vy víte, v jakou hodinu pan Hopkins zemřel?“ „Ne. Ne. Jak říkám, nic jsem neviděla ani neslyšela. Zhola nic,“ tr vala si paní Brightová na svém a netrpělivě si upravila jednu z třešní, která jí začala padat do očí. „Víte, ale já vám nějak nevěřím, paní Brightová,“ pravila Meg ne ochvějně. „Neříkejte mi, že taková světaznalá dáma jako vy netuší, co se v jejím sousedství děje. Vsadím se, že vy moc dobře víte, co se tu kde šustne, nemám pravdu? Hned jak jsem vás viděla, napadlo mě, tohle je přece dáma s rozhledem. A co si budeme namlouvat, paní Brightová. Někdo tu práci dělat musí. Někdo tu musí na všechno do hlédnout. Jistě, je tu naše úžasná policie. Ale ta se tu jistě neukáže, jak je den dlouhý. A kdekomu je to jedno. Ale vám ne. Vsadím se, že vám neproklouzne ani myš, viďte?“ „No to víte, slečno, jak jste říkala, někdo to dělat musí. A policie v tomhle městě nestojí za nic. To vám teda povím. Člověk tu nepotká strážníka ani za uherskej rok,“ otočila rázem paní Brightová a rozmlou vala s Meg jako s nejlepší kamarádkou. „Ano, nestojí ani za řeč, viďte, paní Brightová. Ale na policii zapo meňte a…“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216029
nahlížení
Podivný začátek „Hej, tak počkat,“ ošil se strážník Sulliven. „Na policii zapomeňte,“ obrátila se Meg k Sullivenovi důrazně a vý znamně poklepala na jeho zavřený notes. „A povězte mi, co taková dáma s rozhledem může všechno spatřit na Klevetavé ulici upro střed noci. Vsadím se, že toho nebude málo, co?“ „No, jestli. Tady se vám dějou věci, slečno, to byste nevěřila. Zrovna tuhle jsem říkala svý přítelkyni, paní Týdlový, že tady aby se jeden bál voka zamhouřit. Právě předevčírem se tu nocí potuloval jeden. Nechci jmenovat, ale byl to pan Kvídera. Já ho poznala, protože měl na hlavě ten svůj nesmyslnej klobouk, co vypadá jak chcíplá kočka. A ten vám byl, slečno, docela pod vobraz. Házelo to s ním z jedný strany ulice na druhou. No hrůza!“ „A copak včera v noci? Nic zajímavého?“ kula Meg železo, dokud bylo žhavé. „Abyste věděla, slečno, včera v noci to bylo moc divný. Vůbec jsem nemohla usnout. Bylo už půl dvanáctý, a já byla vzhůru jako ve dne. Pořád jsem měla takovej nedobrej pocit, a tak jsem si řekla, Adélo, to není jenom tak, a podívala se z vokna. A byla tam! Tam dole pod okny stála nějaká postava. Kdybyste to viděla, slečno! Krve by se ve mně nedořezal.“ „Jakpak vypadala?“ „No jak? Hrůzostrašně! Naháněla mi hrůzu. V první moment jsem myslela, že je to sama smrt. Dokážete si to představit?! Smrt!“ roztřásly se paní Brightové ruce při té vzpomínce. „V první moment, a co pak?“ „Pak se ukázalo, že to je nejspíš člověk, protože se ta vosoba roz hlídla a pak se vydala, k mojí velký úlevě, dál a bylo jí vidět boty. Víte, vona měla na sobě takovej ten dlouhej černej plášť s kapucí, co ho no sej na divadle hlavně padouši a pak taky zamilovaný dvojice, co si dá vaj tajný dostaveníčko někde večer v parku, kde pak plánujou, jak spolu 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216029
nahlížení
Podivný začátek utečou před vosudem horším než smrt. Víte, moje přítelkyně, paní Týdlová, si chtěla taky takovej pořídit. Netuším, co ji to tenkrát po padlo, ale rozhodla se, že ho musí mít. Pořád jsem jí vykládala, že v něm bude vypadat směšně, ale nedala si říct. A co myslíte? Vypadala v něm směšně a teď ho používá jako podnožku před krbem.“ „A co bylo dál?“ zeptala se rychle Meg, jen co se paní Brightová potřebovala nadechnout. „S čím?“ „No s tou zahalenou postavou, kterou jste večer viděla. Přešla váš dům a šla…“ „Rovnou k domu pana Hopkinse a pak v něm zmizela.“ „Jen tak?“ „No právě, slečno! Ani jsem nestačila mrknout a ta postava byla pryč. Ale co bylo dál, to už ví pánbů. Já si šla udělat šálek čaje na uklidnění a nezaslechla jsem už nic. Žádný kroky na dlažbě se už ne ozvaly. A teďkonc je chudák pan Hopkins po smrti. Že by to vážně byla smrt, co myslíte, slečno? Když se ta postava jen tak vypařila,“ roz hlédla se paní Brightová ustrašeně po ulici, jako by čekala, že tu zá hadnou postavu spatří, jak se schovává za pouliční lampou. „Ehm… jsem si jistá, že to smrt určitě nebyla, paní Brightová. Ur čitě to půjde nějak vysvětlit. A řekněte mi ještě, míval pan Hopkins návštěvy často?“ „Ale kdepak ten, slečno. Ten se bál i svýho stínu. Ten si jen tak ně koho do domu nepustil,“ mávla paní Brightová rukou. „Aha. Tak vám pěkně děkujeme, paní Brightová, moc jste nám pomohla. Je dobré vědět, že alespoň někdo se zajímá o svoje okolí,“ loučila se Meg. „Ále, to nestojí vůbec za řeč. To víte, já znám svý povinnosti. A když se jeden nepostará, tak kdo? No nemám pravdu?“ „Ovšem, paní Brightová. Tak na shledanou.“ 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216029