malý kousek od Strašilčina obličeje. Strašilka se okamžitě přitiskla k ledové stěně a v domnění, že jí chce tvor chytit a sníst, vycenila zuby a zavrčela: „Já nejsem žádná kořist! Jedeš, ty obludo, nebo tě kousnu!“ Tvor k jejímu překvapení polekaně vyjekl a vytáhl paži z pukliny ven. „Kořist?“ řekl tvor vyčítavě. „Jaká kořist? Chci tě vytáhnout ven.“ „To ti tak věřím!“ křikla Strašilka. To, že měl tvor z jejího kousnutí strach, jí dodalo velikou odvahu. „Když mi nevěříš, tak si nevěř a zůstaň si tu.“ řekl tvor opovržlivě a zmizel pryč. Strašilka koukala do prázdného otvoru v puklině a přemýšlela. Nechtěla tu zůstat, ale ani nechtěla být něčím jídlem. Zároveň však věděla, že onen tvor je jedinou možností na její záchranu. Napadlo ji, že by ho mohla využít k tomu, aby jí pomohl z pasti a hned poté, co jí vytáhne mu utéct. Samozřejmě, že zvažovala své šance, ten tvor byl veliký a jistě nebyl hloupý.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216011