malý kousek od Strašilčina obličeje. Strašilka se okamžitě přitiskla k ledové stěně a v domnění, že jí chce tvor chytit a sníst, vycenila zuby a zavrčela: „Já nejsem žádná kořist! Jedeš, ty obludo, nebo tě kousnu!“ Tvor k jejímu překvapení polekaně vyjekl a vytáhl paži z pukliny ven. „Kořist?“ řekl tvor vyčítavě. „Jaká kořist? Chci tě vytáhnout ven.“ „To ti tak věřím!“ křikla Strašilka. To, že měl tvor z jejího kousnutí strach, jí dodalo velikou odvahu. „Když mi nevěříš, tak si nevěř a zůstaň si tu.“ řekl tvor opovržlivě a zmizel pryč. Strašilka koukala do prázdného otvoru v puklině a přemýšlela. Nechtěla tu zůstat, ale ani nechtěla být něčím jídlem. Zároveň však věděla, že onen tvor je jedinou možností na její záchranu. Napadlo ji, že by ho mohla využít k tomu, aby jí pomohl z pasti a hned poté, co jí vytáhne mu utéct. Samozřejmě, že zvažovala své šance, ten tvor byl veliký a jistě nebyl hloupý.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216011
Ale co jiného mohla v takové prekérní situaci udělat? Bylo rozhodnuto. „Hej, halóóó…“, zavolala Strašilka s plných plic. „Prosím, neodcházej…“ Ani to nestačila doříct a tvor na ni opět koukal otvorem. „Dostala jsi rozum?“ zeptal se s úšklebkem a prostrčil paži puklinou. Natáhl ji, co nejvíce dovedl a řekl: „Chyť se.“ Strašilka se chytla pevně obřích prstů. Jakmile ale tvor ucítil její dotek, sevřel Strašilku pevně v dlani. Když ji vytáhl z pukliny ven, sevřel ji okamžitě prsty druhé ruky. Jeho dlaně i prsty byly tak veliké, že Strašilku svíraly kolem celého pasu. „Říkal jsi, že mě chceš vytáhnout,“ rozkřičela se Strašilka vyčítavě. Věděla, že se z jeho sevření nedostane a neuteče, jak si to prvně naplánovala. „To jsem také chtěl,“ odvětil tvor přísně. „A říkal jsi také, že mě nechceš sníst!“ zněl Strašilčin hlas ještě vyčítavěji než před chvíli, protože si byla nyní jista, že se k tomu chystá. „To také nechci,“ křivil tvor s odporem tvář. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216011
„A co tedy chceš?“ „Kdo jsi a co tu pohledáváš?!“ křikl tvor, až z toho Strašilce zaléhalo v uších. Strašilka si tvora prohlédla od hlavy až k patě a otevřela ústa na prázdno. Byl opravdu prazvláštní. Tak trochu jí připomínal Brblu v obřím provedení. Pohyboval se po zadních a tělo měl celé pokryté hustou sněhově bílou srstí. V kulaté hlavě, vyrůstající mezi mohutnými rameny, měl zasazená malá modrá očka a mezi nimi černý lesklý čenich, pod kterým mu vyrůstal dlouhý knír a bradka. Kdyby Strašilku nedržel, připadal by jí celkem roztomilý. Jenže on ji držel a pevně a to se jí nelíbilo. A když se Strašilce něco nelíbilo, dostávala zlost a začínala se chovat drze. Stejně jako v tomto okamžiku. „A kdo jsi ty?“ křikla na tvora, až jí přeskakoval hlas. „Já?“ zarazil se zpočátku tvor, ale hned zahřměl: „Já jsem Postrach. Jsem strážcem tohoto ostrova.“ Na okamžik se odmlčel, jako by nevěděl, co říct. „A teď mi řekni, kdo jsi ty?!“ řekl konečně. Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216011