Moc, peníze a právo (Ukázka, strana 99)

( 100 )

Časový průběh investice s vypůjčeným kapitálem je o něco složitější a probíhá zhruba takto: věřitel podnikatel kapitál → úvěr →

úvěr → úrok ← splátky ← jistina ← splacení ←

zisk ←

podnik budovy, zařízení materiál, mzdy prodej výrobků prodej výrobků prodej výrobků

„Dělba činností“ mezi podnikatelem a jeho věřitelem probíhá v čase tak, že z úvěru podnikatel platí investice, rozběhne provoz a po nějakém čase (podle úvěrové smlouvy) začne svůj dluh splácet. Věřitel mezitím jen nese riziko a čeká, až své peníze dostane zpátky. Když je dostal, riziko končí a další splátky tvoří jeho zisk.

Také podnikatel ale chce mít nějaký zisk, jinak by se do podniku nepouštěl. Teoreticky by sice mohl počkat, až celý dluh splatí, správně rozvržený finanční plán by mu měl ale zajistit zisk už ve chvíli, kdy se jeho podnik rozběhne. To je problém „peněžního toku“ (angl. cash flow): nestačí uvažovat, zda se investice nakonec vyplatí, ale příjmy a výdaje musí být i v čase rozvrženy tak, aby pokladna v žádném okamžiku nebyla prázdná. V každém případě platí, že úroková míra, za kterou si podnikatel půjčuje, musí být nižší než předpokládaná míra (procento) zisku, kterou podnik přinese jemu, odborně řečeno než produktivita investice.

8 . B A N K Y A C E N N É PA P Í R Y

S úvěry je to trochu podobné jako se směnou zboží: podnikatel, který si potřebuje půjčit, hledá věřitele; potřebuje ale právě určitou sumu peněz, na určitou dobu atd. Lidé, kterým peníze doma zahálejí, také hledají, co s nimi, ale najít toho správného člověka, komu by je půjčili, je pro ně stejně obtížné. A ještě důležitější věc: najít někoho, komu mohou své peníze s důvěrou svěřit, jak to naznačuje i slovo „věřitel“. Půjčit peníze je totiž – jak jsme už řekli – vždycky riziko a člověk, který to nedělá denně, se může snadno spálit a naletět. Zprostředkování úvěrů mezi věřiteli a dlužníky včetně převzetí rizika je hlavní funkcí banky. Na rozdíl od bot nebo koní se ovšem peníze dají libovolně rozdělovat a spojovat a podnikateli je úplně jedno, od koho peníze pocházejí, zda si je – prostřednictvím

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216007

( 101 )

banky – půjčuje od jednoho nebo od padesáti vkladatelů. Banka tedy nezprostředkovává mezi dvěma klienty jako sňatková kancelář, nehledá, kdo by půjčil panu X nebo kam vložit peníze paní Y, nýbrž vklady sice pečlivě eviduje, aby věděla, komu je co dlužna, ale peníze prostě sečte a sesype a může je nabízet po větších nebo menších částkách, jak je právě potřeba. Úkolem banky při zprostředkování úvěrů je tedy několik věcí.

Předně přijímat vklady a sama se za ně zaručit. Její služba spočívá v této fázi v tom, že vkladatel nechce a nemůže vědět, co s „jeho“ penězi banka udělá, ale potřebuje mít jakousi jistotu, že je dostane zpátky, a to i s úrokem. Základním kamenem banky je tedy důvěra, kterou musí u svých zákazníků budit. Protože jsou to obyčejní lidé jako my, používá k tomu také docela obyčejné prostředky, a přijde ji to tedy hodně draho: předně musí důvěryhodně vypadat.

Kdyby banka sídlila někde ve špinavém dvorku, nikdo by jí své peníze nesvěřil. Také bankovní úředníci, kteří ji před zákazníky reprezentují, musí budit důvěru svým oblečením, chováním atd.

Honosné bankovní paláce s mramorovým obložením a s úředníky v bílé košili s kravatou tedy nejsou jen výrazem jejich nadutosti, ale patří k nutnému vybavení instituce, která žije z důvěry svých zákazníků.160 Součástí této vnější stafáže bývá i jméno, pověst a prestiž banky, která proto také čas od času něco sponzoruje a často se chlubí, jak dlouho už svůj obchod provozuje. „Založeno 1895“ není jen historická zajímavost, ale důležitá součást bankovního image – a to vcelku právem: pokud banka vydržela už sto let, nemůže být tak špatná a vydrží snad i teď.

Právě proto, že banka žije z důvěry, je tak těžké banku zakládat; skoro všechny české banky, vzniklé po roce 1990, měly potíže a hodně jich zase zaniklo. Banka může zaniknout tak, že celou její agendu a obchody převezme, koupí nějaká jiná. V takovém případě zákazníci vlastně nic nepoznají a dál chodí do „své“ spořitelny, i když už patří někomu jinému a název si zachovává jenom kvůli nim. Zato když banka zkrachuje, tj. nemůže plnit své závazky vůči zákazníkům a nikdo jiný ji převzít nechce, je to pohroma nejen pro ni samu. Začíná to obvykle tím, že se o ní začnou šířit špatné zvěsti, lidé se rozhodnou své úspory vybírat čili nastane „run na banku“ – a už je zle. Banka nemůže hned všem vyhovět, musí nakonec zavřít a to už je úplný konec. Jenže většina z nás přesně V tomto ohledu je to tedy s bankou podobné jako s platidly: mají-li si získat nezbytnou důvěru, musejí také „nějak vypadat“, aby mohla vůbec fungovat.

160

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216007

( 102 )

nerozlišuje, která banka je která, a tak každý krach banky silně poškodí důvěru k bankám vůbec. Proto se v dobrém zákonodárství kladou majitelům bank přísné podmínky a omezení,161 banky podléhají státnímu dozoru atd.

Krach jedné – natož několika – velkých bank může ohrozit celé hospodářství do té míry, že se vláda nakonec rozhodne krachující banku nějak zachránit, i když to pak stojí spoustu peněz, vybraných na daních.162 Nikomu se to nelíbí a je to jistě nespravedlivé, protože všichni se musí složit na ty bohatší – nebo dokonce na pár podvodníků –, ale je to tak. Tím lákavější je bankovní podnikání pro různé dobrodruhy, kteří mohou počítat s tím, že se je stát nakonec ještě pokusí zachraňovat. V České republice jsme to mohli sledovat na několika případech, než se bankovní sektor jakžtakž stabilizoval, a pro celé hospodářství to byla těžká doba. Kdyby však byly vlády nechaly banky krachovat bez pomoci, byly by škody asi ještě větší. V roce 2008 se do podobné situace dostala řada amerických bank a vláda jednala podobně.163 Před sto lety se rozlišovaly různé „peněžní ústavy“, které se specializovaly na určitou část peněžních služeb. U nás hrály poměrně významnou roli svépomocné „kampeličky“, kam si sousedé skládali své úspory a sami s nimi hospodařili. Městské nebo zemské spořitelny sloužily drobným střadatelům, nabízely menší úrokové sazby, byly ale zato lépe zajištěné, bezpečnější. Rozlišovaly se banky obchodní, hypoteční, průmyslové, eskontní a podobně.

Během dvacátého století ale toto rozlišení ztratilo postupně smysl.

Malé banky nemohly držet krok s velkými a ty, které v konkurenci přežily, musí poskytovat všechny možné služby. Stopy starého rozlišení ale najdete dodnes v názvech bank, které se pokud možno nikdy nemění.

Jedním z nejdůležitějších je to, že majitelé banky si z ní nesmějí sami půjčovat. Tím by totiž začali hrát dvojí roli bankéřů i dlužníků a jejich banka by místo zprostředkování úvěrů třetím osobám fungovala jen jako sběrna peněz. Pak je ovšem velmi pravděpodobné, že majitelé bankovní podnikání pouze předstírají, a jde jim jen o to, jak se zmocnit cizích peněz (česky řečeno je ukrást) a vyhnout se právní odpovědnosti tím, že se schovají za fingovaný „krach“ své banky, který sami způsobili. Na to naše zákonodárství v 90. letech jaksi zapomnělo a právě touto cestou „bankovní samoobsluhy“ často probíhalo tzv. tunelování.

162 Bankovní krach může totiž uvést do „druhotné platební neschopnosti“ nejen své zákazníky, například průmyslové podniky, jimž poskytovala úvěry, ale postihnout také další banky.

163 Rozdíl byl ovšem v tom, že americká vláda banky koupila, dala do pořádku a pak je zase na burze prodala, takže značnou část své pomoci dostala zpátky.

161

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS216007