Aidena. Obvykle se stavěl k problémům čelem. Nebylo mu podobné, aby ignoroval nebo zametal pod koberec to, co ho trápilo, ale tohle byla rodinná záležitost, což situaci ještě víc ztěžovalo. „Máš už na zítřek nějaký plán?“ Aiden tu otázku položil, aniž na ni pohlédl, zatímco otevíral a zapínal notebook. „Plán?“ Málem se rozesmála. Přesné plány a Aiden k sobě prostě patřily. „Řekla jsem si, že bych si mohla půjčit auto, vzít od správce mapu a projet se po městě.“ „Auto i řidiče máš.“ Nechal notebook otevřený a prošel obývacím pokojem k baru. Z vestavěné chladničky vytáhl láhev vody, podal ji Cordii a sáhl pro další. „Řekni pravdu, Cordelie. Máš adresu Rayburnů a chceš tam zajet, vidět jejich dům, je to tak?“ Pokrčila rameny. „Možná.“ „Žijí v oblasti s hlídaným vjezdem. Jestli chceš vidět jejich dům, budeš muset přelézt zeď.“ Zazubil se, když si to představil. „To neudělám,“ namítla Cordie. „A jak to, že víš, kde bydlí?“ „Poslal jsem jednoho svého asistenta, aby se na ně podíval,“ vysvětloval Aiden. „Chci si je prohlédnout tak, aby o tom nevěděli.“ „V tom případě bude nejlepší podívat se na ně na plese Galerie,“ řekl Aiden. „Pamatuješ, jak jsem říkal, že Rayburnovi na tom plese budou? Je to ples na podporu výtvarného umění. Pořádá se každý rok.“ „A tebe tam taky zvou každý rok?“ „Ano.“ „Byl jsi tam někdy?“ „Ne,“ odpověděl Aiden. „Ale jsem sponzor.“ „To znamená, že jim dáváš peníze.“ „Ano.“ „A víš jistě, že tam budou?“ „Louis mi poslal seznam hostů, ukážu ti ho. Jsou na něm i Rayburnovi. A taky Simonin otec. Julian Taylor.“ „Kdo je Louis?“ „Jeden můj manažer. V podstatě řídí tenhle hotel.“ 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215966
„Tak dobře,“ řekla Cordie. „Chtěla bych na ten ples jít s tebou, jestli to nebude vadit.“ „Samozřejmě že ne.“ Aiden se vrátil do své ložnice, zamířil rovnou k počítači a otevřel si e-maily, aby vyřídil nutné záležitosti. Byl schopný pracovat naplno po pouhých třech hodinách spánku a musel projít skoro osmdesát zpráv. „Cordelie!“ zavolal za chvilku. Zadíval se k otevřeným dveřím a viděl, že se vůbec nepohnula a dál stojí na prahu obývacího pokoje. „Ano?“ „Co se děje? Stojíš tam jako zkamenělá,“ poznamenal Aiden. Starostlivě dodal: „Nemusíš dělat nic, co nechceš.“ „Já vím. Jenom jsem uvažovala, že mi asi naskočí husí kůže, až ji uvidím.“ „Zvládneš to,“ tvrdil Aiden. „Teď už jdi spát.“ Cordie vykročila ke své ložnici, ale ohlédla se a řekla: „Kdy je ten ples?“ „V sobotu.“ „Tak brzo? To je už za tři dny.“ Chtěla něco namítnout, ale rozmyslela si to. „Snad všechno stihnu,“ řekla a rozhodla se, že by zítra mohla nakoupit oblečení na ples, požádat o rychlou úpravu – nic z konfekce jí totiž dobře nepadlo – a připravit se na sobotní večer. „Za dva dny, Cordelie. Dnes je čtvrtek.“ „Není, je…“ „Časový rozdíl,“ připomněl jí. „V Sydney je o den víc.“ Zapomněla na změnu času a znervóznilo ji to. Má jenom dva dny, aby se psychicky připravila na setkání se Simone. „Budu si muset koupit něco na sebe… Obvykle si s sebou na cesty neberu plesovou róbu.“ „Louis ví, kam zajít. Zítra ti pomůže. Teď si odpočiň.“ Neprotestovala. Byla unavená a nesvá, ale spánek nepřicházel. Mohl za to Aiden. Boston bude moje záchrana, připomínala si. Jediné, co ještě musím přečkat, je tahle cesta. Až budu od něho dál, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215966
nebudu se muset dívat, jak se na něho věší ty jeho blonďaté krasavice, a nebudu muset pořád předstírat, že mě netrápí, jak mě kompletně ignoruje. Budu sama a tak to chci. Je to tak? Když konečně usnula, spala tvrdě a probudila se až ráno po deváté. Pomalu otevřela oči a přimhouřila je proti jasnému slunci svítícímu oknem. Trvalo jí pár vteřin, než si uvědomila, kde je, pak odhodila tlustou péřovou pokrývku, posadila se na posteli a pozorovala vysokou loď, která vplouvala do zátoky. Zachytila vůni čerstvé kávy nesoucí se z vedlejšího pokoje. Ona sama však kávu nepila. Na probuzení si nejraději dávala vychlazenou dietní colu. Když se osprchovala a oblékla si krátké bleděrůžové šaty a páskové narůžovělé sandály bez podpatků, stáhla si vlasy do culíku a vydala se za vůní kofeinu. Vešla do obývacího pokoje a rázem se zastavila. U okna stál Aiden s dalšími dvěma muži v oblecích. Sotva vstoupila, všichni se k ní otočili. Aiden v černém obleku a zářivě bílé košili vypadal svěže a zcela odpočatě. Nic nového, pomyslela si rozmrzele. „Dobré ráno,“ řekla tiše. „Nechtěla jsem vyrušovat. Jenom si vezmu colu a půjdu.“ „Cordelie, rád bych ti představil Louise. Připraví ti plán na dnešek.“ Mladý muž s pískově plavými vlasy a hezkýma oříškově hnědýma očima přistoupil k ní a potřásl jí rukou. Aiden kývl hlavou k druhému muži. „A tohle je Cavanaugh. Během našeho pobytu tady ti bude dělat řidiče.“ Cavanaugh vypadal jako trenér fitcentra nebo bodyguard a Cordie by sázela spíš na to druhé. Byl vysoký a pevný jako stoletý dub a svědčil o tom i jeho krk. Také on k ní přistoupil a podal jí ruku. Potom jí dal svou vizitku s telefonním číslem. „Vezměte si to prosím. Budu v hale,“ vysvětloval. „Vždycky když budete potřebovat, zavolejte nebo mi napište zprávu a já přistavím vůz.“ Připadalo jí, že není na místě něco namítat, protože Cavanaugh se řídí Aidenovými příkazy, ale myslela si, že nepotřebuje řidiče. Připadalo jí jako ztráta času, že na ni bude někdo čekat. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215966