Pavlovský - zlom
K LADIVO
23.2.1957 23:16
NA âARODùJE
10 / K LADIVO
Stránka 97
NA DÉMONY
ly se domy. Když bliklo zářivkové slunce, byly na černých tvářích vidět lidské obličeje. Na jedné z té menších příšer spatřil něco, co vypadalo jako obličej Vincence, ale než se stihl ujistit, zase se rozsvítilo a příšera zmizela. Felixovi přeběhl mráz po zádech. Ne z toho, že viděl Vincence, ale z toho, že kolem chodili lidé mnohem nebezpečnější a děsivější. Jak se rozhlížel po stále se měnícím světě, ani si nevšiml, že ho obklopili démoni. Měli na sobě lidské kůže střižené do podoby bund s kapucí. Horní lem jim stínil oči. Bylo jich pět a všichni byli o dvě hlavy větší než Felix. Když promluvil ten největší z nich, Felixovi se málem uvařil mozek. Slyšel ho dvakrát. Jednou coby démonické skřeky a stejně tak v ryzí češtině, jako nějaký rychlodabing na starých videokazetách. Poslouchat to bylo jako snažit se soustředit na dva filmy zároveň. Ale přesto se nakonec Felixovi podařilo soustředit se na češtinu. Ne, že by démon říkal něco zajímavého. „… to tu máme?“ ptal se ironicky démon. „Jdu na návštěvu,“ řekl Felix na základě hesla, že upřímnost je nejlepší politika. „Z tebe bude hezký pásek,“ řekl démon. „To mi maminka říkala taky,“ odpověděl mechanicky Felix a hodnotil soupeře. Byli velcí, svalnatí a podle lidských kůží a zmínce o pásku nepříliš přátelsky zaměření. Možná je podceňoval, možná se pod hrubou slupkou skrývala něžná jádra, ale moc na to nesázel. Pevněji sevřel topůrko. „Tak ještě jednou. Jdu za někým. Hledám Hesse. Carlose Hesse. Znáte ho?“ Démon se rozesmál. Ústa měl doširoka rozevřená a dával na odiv několik řad ostrých zubů. První řadu měl pozlacenou. Jeho smích zněl stejně nepříjemně na obou kanálech. Ostatní se nesmáli, na to neměli postavení. Jen se zlomyslně culili. „Na návštěvu? Čeká vás?“ „Doufám, že ne,“ řekl upřímně Felix. Démon se opět rozesmál. „A to kladivo… To je dárek? Nebo to snad má být na něj?“ Felix se podíval na kladivo. „Podle situace.“
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215904