Chvíli mlčel. Pak mi sdělil, že mne nemají v úmyslu zabít. Nejsme jejich nepřátelé. Zaútočili na nás, protože máme zbraně a munici. Bojují prý proti rudým, ne proti Čechům. Vzali mne s sebou jako rukojmí pro případ, že by je moji spolubojovníci pronásledovali. Ulevilo se mi a zároveň jsem byl v pokušení se ho zeptat, proč terorizují obyčejné lidi, kteří se ničím neprovinili. Asi uhodl, o čem přemýšlím. Doba je složitá, poučil mne. Aby mohli bojovat, musí si občas vzít násilím, co potřebují. I od těch, co netáhnou s bolševiky. Raději jsem mlčel. Jeho slova nevysvětlovala, proč je zabíjejí, jak jsme věděli. V Kormilovce jsme po minulém nájezdu jeho tlupy našli několik lidí zastřelených v jejich vyrabovaných domech. Zeptal jsem se Andreje, co má v úmyslu udělat se mnou. Chce mne tady nechat? Jistě chápe, že cestu zpět zvládnu jen těžko. Chvíli zase přemýšlel. Mám pravdu, usoudil pak, člověk se v močálech snadno ztratí. Ale on nemůže uvolnit žádného ze svých mužů, aby mě provázel. Nechá mě u Semjona, on rozhodne. Samozřejmě mne zajímalo, kdo je Semjon. Odvětil, že Semjon je kouzelník, šaman. Umí dělat zázraky. Vyléčí mě. Ta myšlenka se mi nijak nelíbila, jenže co jsem mohl dělat? Vždyť, matko, považte, že mne zavlekli kamsi do močálů uprostřed Sibiře. Bylo snadné se v nich utopit, cestou jsem pozoroval, jak opatrně Andrejovi lidé našlapovali a jak si neustále ověřovali, že jsou na správné stezce. Chtěl jsem vědět, kde se Semjon nachází. Dál v močálech, dozvěděl jsem se. Už tam prý dlí se svými lidmi pár let. Pak Andrej přikázal dvěma svým druhům, ať mě k Semjonovi dovedou. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215868
Na tvářích těch dvou bylo vidět strach. Začali se s Andrejem o čemsi dohadovat. Mluvili vzrušeně a rychle. Domyslel jsem si, že se ho pokoušejí přemluvit, aby je jejich úkolu zprostil. Andrej však trval na svém. Pracně jsem se tedy zvedl ze země a vydal se směrem, kterým ukazovali ti dva. Noha mne teď o poznání více bolela, točila se mi i hlava. Nebyl jsem si jist, jak dlouho vydržím jít. Banditi přede mnou nepromluvili ani slovo. Z mýtiny jsme se zase vraceli k močálům. Byl již podvečer, když jsme se opatrně vydali k jejich okraji. Asi po hodině chůze jsme kdesi v bažinách zahlédli světlo. Jeden z mých společníků mi oznámil, že tady mám počkat. Na tomto místě prý občas nechávají pro Semjona a jeho lidi zásoby a dary, aby na ně nepoštval zlé duchy. Protože postřehl můj údiv, bez známky pochybností mi vysvětlil, že Semjon by mne mohl proměnit ve vlka nebo žábu. Má zázračnou moc. Bylo trochu komické, vážená matko, vidět toho lapku, který měl na svědomí bůhvíkolik vražd, jak se dětinsky bojí jakýchsi kouzel a se svým kumpánem se opakovaně křižuje. Pak oba natahali k místu, kde jsem se posadil, chrastí a zapálili je. Když spěšně odcházeli, dvakrát vystřelili do vzduchu. Asi dávali Semjonovi znamení. Rychle se setmělo. Dřevo v ohni tiše praskalo a já se čas od času donutil vstát, abych přinesl další chrastí. Pohyb mi však činil stále větší potíže, byl jsem u konce svých sil. Jak podivné, myslel jsem si. Z Prahy jsem doputoval až sem, na místo, jež by bylo možné nejvýstižněji popsat jako „nikde“. Pokoušel jsem si ujasnit, co vlastně mému pádu „nikam“ předcházelo. Začal jsem být malověrný. Ariel mi sice slíbil štěstí, ale mně se na okraji tohoto Bohem opuštěného sibiřského močálu zdálo být jisté, že zemřu. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215868
Hlavou se mi honily podivné obrazy a vzpomínky. Vybavovaly se mi zcela jasně útržky rozhovorů s Klárou, které jsem dávno zapomněl. Byl jsem zase v internátní škole, pak s Hugem na prázdninách v Poděbradech. Připomínal jsem si slovo od slova i jednu z debat se Sabinou. Nebyl jsem ušetřen ani toho, abych znovu neprožil, skoro jako by se to odehrávalo ještě jednou, scénu, kdy sedím vedle umírajícího Huga. A co bylo úplně nejhorší, znovu mi zněla v uších Vaše slova, že se musíme rozloučit. Také se mi začaly zdát podivně smyslné sny, v nichž jsem velmi intensivně prožíval milostné hrátky s Johanou. Neměl jsem ale teď žádné výčitky svědomí podobné těm, jaké jsem zakoušel, když jsem na ni vzpomínal v bdělém stavu. Pokud toto byla první fáze umírání, pak jako by Bůh dával za pravdu Johaně, že špatné není nic, co přináší potěšení. Nevím, jestli se mi nakonec podařilo hluboce usnout nebo jsem ztratil vědomí. K sobě jsem přišel ve srubu vystlaném zvířecími kožešinami. Bylo již ráno a dovnitř proudilo denní světlo. Nade mnou stál muž asi padesátiletý, s dlouhým plnovousem a pronikavým pohledem. Když viděl, že otevírám oči, přidržel mi u úst pohár a poručil mi, ať vypiji jeho obsah. Horečka, která mnou cloumala při probuzení, začala ustupovat. Počkal, až tu hořkou tekutinu vypiji všechnu, a pak se mi představil. Byl to sám Semjon. Prohlédl prý moji nohu. Kulka prošla svalem, čistý průstřel. Mírná infekce, nic vážného. Z jeho řeči bylo zřejmé, že není nevzdělaný, ba zdálo se, že ví něco i o medicíně. Chtěl jsem se ho na to zeptat, ale předběhl mne. Byl kdysi studentem medicíny, potom ale pochopil, že všechno tělesné je ve skutečnosti jen projevem ducha. A naopak, mnohé z toho, co je duchovní, projevuje se prostřednictvím těla. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215868