10. kapitola
❦ Po Julianově odchodu Rebeka zasténala a opřela si hlavu o kolena. Snažila se před ním chovat nenuceně, ale stále cítila jeho velké teplé tělo. Bože, jeho zadek se dotýkal… Klesla na postel a opět si zakryla tvář dlaněmi. Proč ji nepolíbil a nezbavil trápení? Jistě by se takhle přestala cítit, jakmile by zjistila, jaké to je – jak Julian chutná. Zachvěla se. Rozkrok měla rozpálený a přecitlivělý. Byl to zvláštní pocit, který ji znepokojoval. Ale nevadil jí, protože toužila zažít všechno. Julian se umí ovládat a očividně mu to nečiní žádné potíže, konstatovala jen nerada. Bude se to muset také naučit. Sotva si umyla obličej, zaklepala na dveře pokojská. Teprve až se žena ozvala – Julian by na ni byl hrdý, jak je obezřetná –, Rebeka ji vyzvala, ať vstoupí. Položila zakrytý tác se snídaní na stůl a potom jí Rebeka vysvětlila prekérní situaci. „… a naše zavazadlo se při pádu do bahna rozpadlo,“ dokončila a rozmáchla se rukama. „Můj muž všechno vyhodil, takže teď nemáme co na sebe. Mohla byste nám najít vhodné oblečení, které bychom si koupili?“ „Samozřejmě, madam. Povězte mi, co potřebujete.“ Po chvíli se vrátil Julian. Rebeka byla na sebe pyšná. Posadili se ke stolu a pustili se do smažených vajec a chleba. Rebeka se napila silné kávy. „Řeknu vám, jak jsem se domluvila s pokojskou. Sežene nám tři sady…“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215800
„Počkejte,“ přerušil ji Julian. Rebeka se na něho upřeně zahleděla. „Nezmínil jsem se, že máme málo peněz? Jenom ty, co byly v mých kapsách a ve vaší kabelce. Musíme šetřit. Potřebujeme oblečení – ale ne tři sady. A jak bychom to všechno unesli? Nepojedeme kočárem – ani vlakem.“ Rebeka zvědavě zvedla hlavu. „Chcete jít pěšky?“ „Ovšemže ne. Pojedeme povozem, jako po staletí cestují venkované. Zjistil jsem, že jeden tady staví dopoledne. Dostat se do Manchesteru nám sice potrvá déle, ale bude to bezpečnější. Čím déle se budeme držet dál od hlavní železnice a cest, tím větší bude šance, že nás zloději nenajdou.“ „A jejich šéf.“ Julian se usmál. „Ano.“ „Jestliže pojedeme povozem a koupíme si méně oblečení, zbude nám dost peněz?“ „Pravděpodobně ne.“ „Mohl jste zalhat,“ řekla Rebeka a ramena jí poklesla. „Abych vás nerozrušil? Vás, dobrodruha, ženu, která si troufne – na cokoliv?“ Rebeka na poslední chvíli potlačila úsměv. Připadalo jí totiž, že se jeho hlas změnil. Pozorně si ho prohlížela, avšak měl sklopené oči, zatímco dojídal zbytek vajec. „Budeme tedy pracovat, abychom si vydělali peníze,“ pravila. „Budeme? Já budu pracovat.“ Rebeka přikývla, vědoma si toho, že vznést námitku by bylo zbytečné. Když se na ni zamračil, nevinně zamrkala a polkla sousto chleba. Nedokázala si představit, že celý den nečinně sedí v pokoji a Julian někde pracuje. Ale co mohla dělat? Ten nápad ji zaujal a bude o něm přemýšlet, na což bude mít dost času během dlouhé jízdy povozem na sever. Jakmile se pokojská vrátila, Rebeka nechala Juliana, aby s ní 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215800
vyjednal ceny. Věděla, že ho to baví. Patrně se chtěl o ni postarat, což mu dovolí – ovšem jen do určité míry. Nebylo však nutné, aby mu to teď říkala. Prohlédli si svršky ušité z lněného plátna a vlny a vybrali si ty, které jim padly nejlépe. Žena znala někoho urostlého, a několik kousků tedy Julianovi dobře sedlo. Dokonce přinesla i zubní kartáčky a hřeben! Rebeka by ji nejraději vděčně objala. Potom pokojská vzala peníze, zbývající oblečení a tác a odešla. „Ach, úplně jsem zapomněla,“ vyhrkla Rebeka a zamířila ke dveřím. „Potřebuji, aby mi rozepnula šaty.“ „Nebude se divit, jak se vám je dnes ráno podařilo zapnout?“ otázal se Julian pochybovačně. „Pravděpodobně se domnívá, že jste v nich nespala.“ Rebeka se na něho podívala. „Musel jste mi pomoct vy.“ Julian přikývl. „Nemůžu dopustit, aby si myslela něco jiného. Pojďte sem na světlo.“ „Je to dosti složité…,“ řekla. A rozpačitě se k němu obrátila zády. Zasmál se, nebo se jí to zdálo? Letmo se ohlédla, ale hrabě se tvářil vážně. Přesto ho podezírala. S dámským oblečením si dokázal poradit stejně jako se vším ostatním. „Máte praxi,“ poznamenala Rebeka. Zmocnila se jí zvědavost, což bylo lepší než si představovat, na co Julian při plnění tak důvěrného úkolu myslí. Julian mlčel. „Dobře vím, že muži rádi udržují styky s jistými ženami, než se ožení. Mám totiž bratra a bratrance.“ „Hovoří před vámi o takových věcech?“ „Ovšemže ne, ale člověk… často zaslechne různé věci. Vydržujete si milenku?“ „Ne.“ Rebeku překvapivě zalila úleva. Julian uvolnil poslední há101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215800