udrželo při životě, aby zabil bolest. York v Pensylvánii je dobré město,
žije tam jeho rodina. Všechno, říkal, všechno bude v pořádku, jen jak
se dostane domů. A nemocná dívka, vracející se do Chicaga, hovořící ze spaní. Mluva strachu, řeč smrti, bez gramatiky, výkřiky jeden za druhým, půlnoční žal, to děti vyvstávaly z dospělé dívky a hovořily. A tváře lidí v ulicích, ve velkých i malých městech, vše totéž.
Vstával jsem obyčejně o půlnoci a vzpomínal. Nemělo smysl pokoušet se o spánek, poněvadž jsem byl v místě, které mě neznalo, a jak-
mile jsem se pokusil usnout, pokoj vyhlásil svou cizotu, já se posadil na posteli a zíral do tmy.
Někdy mě pokoj slyšel potichu se smát. Plakat jsem nikdy nemohl,
poněvadž jsem dělal, co jsem chtěl dělat, a tak nebylo možno jinak,
než se tu a tam zasmát, a vždycky jsem měl pocit, že pokoj naslouchá. Podivný člověk, tenhle chlapec, slýchal jsem, jak říká pokoj; v této úzkosti vstává, vlasy má zmrzlé, je půlnoc, a směje se.
Bolesti bylo všude dost, ve všech, kdo žili. Jestliže jste se pokou-
šeli žít zbožně, nic se tím neměnilo, nakonec jste tu byli s tupou bo-
lestí v těle, s duší blikavě hořící, pomalu stravující svou podstatu. Myslíval jsem na bolest a nakonec jsem nemohl nic jiného než se
smát. Být válka, bylo by to mnohem snadnější, mělo by to důvody. Bolest by bylo možno vysvětlit. Bojujeme za vznešené ideály, chrá-
níme svoje domovy, bráníme civilizaci a všechny ty podobné řeči. Hmatatelný nepřítel, zdůvodnitelný vzdor a rychlá bolest, takže
byste ani neměli dost času na ni myslit: buď by vás to sebralo se
vším všudy a odneslo k smrti a klidu, nebo by vás to nesebralo. Bylo by tu něco hmatatelného, co nenávidět, nějaký přesný nepřítel. Ale
bez války to bylo jiné. Zkusili jste třeba nenávidět Boha, ale nakonec 99
2_Saroyan_Odvazny_mlady_muz_SAZBA.indd 99
18.1.2016 16:12:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215796
jste nemohli. Nakonec jste se potichu zasmáli nebo jste se modlili jazykem zbožným a rouhavým.
Sedával jsem v tmavém pokoji, čekal jsem na ráno a na družnost
lidí v podzemní dráze. Pokoj měl velikou sílu. Patřil někam. Byl částí
města. Lidé jako já mohli přicházet a odcházet, mohli umírat a rodit se, ale pokoj byl stále nehybný a na místě, stále byl zde. Cítíval jsem,
jak je ke mně lhostejný, ale já k němu nikdy nemohl mít pocity nepřátelství. Byl částí soustavy, podkrovní pokojík v srdci Manhattanu,
bez okna do ulice, za čtyři dolary týdně: já nebo někdo jiný, kdokoli
z nás, na tom nezáleželo. Jakmile jsem se však smál, pokoj z toho byl zmaten, trochu podrážděn. Divil se, čemu jen se mohu smát, s vlasy zmrzlými, s duchem neschopným utišit se.
Když jsem se za dne někdy holil, hleděl jsem do zrcátka a vídal tam
v své tváři pokoj, jak se pokouší porozumět mi. Smál jsem se, když jsem se tak díval na pokoj v zrcadle, a pokoj z toho byl podrážděn, divil se, jak se mohu smát, co jen na svém životě vidím tak zábavného.
Bavilo mě tajemství, bavila mě skutečnost, že jsem jeden z šesti
milionů lidí v městě, kteří zde žijí a čekají na smrt. Mohl bych tady
v tom pokoji zemřít, říkával jsem si, a nikdo by nikdy nepochopil, co
se to stalo, nikdo by nikdy neřekl: Znáte toho chlapce z Kalifornie, toho člověka, co studuje podzemní dráhu? Tak ten onehdy v noci ze-
mřel v pokojíku na Čtyřiačtyřicáté ulici, docela sám. Našli ho v pokojíku mrtvého. Nikdo by neuměl nic o mně říci, kdybych zemřel, ni-
kdo nevěděl, že jsem z Kalifornie a že studuji podzemní dráhu, že si dělám poznámky o lidech, kteří jezdí podzemní drahou. Nevědělo
se o mé přítomnosti v Manhattanu, a tak kdybych zmizel, nevědělo by se o mém zmizení. Bylo to tajemství, a to mě bavilo. Vstával jsem uprostřed noci a tiše jsem se tomu smál, dráždil jsem pokoj. 100
2_Saroyan_Odvazny_mlady_muz_SAZBA.indd 100
18.1.2016 16:12:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215796
Pokoj se obyčejně velmi rozhněval na můj smích a jedné noci mi
řekl: Ty spěcháš, já však ne: já budu svědkem tvého rozkladu, až však zahyneš, já tu budu klidně stát. Uvidíš.
Rozesmálo mě to. Věděl jsem, že je to pravda, ale bavilo mě to. Ne-
mohl jsem než se smát pokoji, který chtěl vidět, jak zajdu.
Nastalo však příměří: stalo se to tak: odstěhoval jsem se. Najal
jsem si jiný pokoj. Byla to válka bez vítěze. Zabalil jsem věci a odstěhoval se do hotelu Mills.
Není to však tak snadné, uniknout válce. Válka to dělá už tak, že člo-
věka pronásleduje, a můj pokoj v hotelu Mills byl dokonce ještě zlomyslnější než ten dřívější. Byl menší, a tím byla o mnoho hlasitější jeho
výmluvnost. Jeho stěny, šíleně bílé, padávaly na mne, ale já se smál dál. Za noci jsem slýchával sousedy, lidi staré i mladé. Slýchal jsem je, jak
ze spánku mluví proti životu. Slýchal jsem mnoho pláče. Toho roku mnozí lidé plakali ze spánku. Smál jsem se tomu. Bylo to tak udivující, že jsem se tomu obyčejně smál. Nejhorší, co se komu z nás může stát, smál jsem se, je smrt. To je maličkost. Proč jen, lidé, pláčete?
Myslím, že to způsobovaly vzpomínky. Smrt je v člověku vždycky,
někdy však je v něm život tak silně, že je z toho smutná vzpomínka, že uniká v podobě pláče ze spánku.
A bylo to z bolesti. Všichni trpěli. Studoval jsem podzemní dráhu
a viděl jsem bolest ve všech tvářích. Všude jsem hledal tvář, jež by
nebyla maskou bolestného života, ale nenašel jsem takovou tvář. To
bylo právě to kouzlo, které mě poutalo k studiu podzemní dráhy. Po měsících studia jsem došel k závěru o nás všech v Manhattanu.
Tak to je: podzemní dráha je smrt, všichni jdeme k smrti. Žádná katastrofa, žádné hrozné neštěstí: jen pomalá smrt, vynořující se z života. Byla to skutečnost tak hrozná, že jsem se tomu musel smát.
101
2_Saroyan_Odvazny_mlady_muz_SAZBA.indd 101
18.1.2016 16:12:28 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215796