dým hovoří jen o něm, takže se mu kdekdo po straně pošklebuje, smyslem jejího života se stává bezmezná oddanost tomu chřadnoucímu světci, kterému ovšem nezbývá než to, že buď za týden zešílí, anebo si rychle vyhledá dívku jinou. Ta je však jako naschvál právě ve stadiu té stejně nesnesitelné přelétavosti, i hrozí umdlévajícímu hochu opět šílenství, tentokrát proto, že se dívka kráčející po jeho boku během odpoledne zastaví a dlouze vybavuje s padesáti všelijakými plejboji, které postupně představuje jako spolužáky, profesory angličtiny, trenéry, populární zpěváky jemu neznámých skupin, kámoše a známé, jednoho dokonce drze jako tatínkova kamaráda. I zanevře chlapec na něžné pokolení a ze žalu se ponoří například opět do studia, které poslední dobou poněkud zanedbával, nebo tak. Jenže přijde chvíle, kdy už nebude mít kam utéct a do čeho se ponořit. A tak začne ze zoufalství třeba stavět barák nebo zvelebovat chalupu nebo aspoň vyrábět poličku... Ale to už je jiná historie. A klučičí problém. Dívka s chybami má úplně jiné starosti.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215759
Vobyčejná písnička Zpívám si vobyčejnou písničku, vobyčejnou jako budík, co mě schválně probudí ze snů, v kterejch slova hřejou a polibky nestudí, v kterejch nikdo neskřehotá: Slečno, je to placený... Je to v pytli, je to slota, je to všecko ztracený, zpívám si vobyčejnou písničku, vobyčejnou jako soused, co mě balí v tramvaji, když jde s ženou do čistírny, dělaj, že mě neznají, večer sotva drží balanc, fernetem se zhuláká, je to v pytli, je to na dranc, je to všechno na draka, zpívám si vobyčejnou písničku, vobyčejnou jak ta bouda, co bych se z ní chtěla slejt, v jednom fofru jenom slyšet, že má ze mě něco bejt, a co ze mě asi bude — vobyčejnej vikslajvant, každej den mě někdo utře. Kdo prohraje, dává fant. Zpívám si vobyčejnou písničku, vobyčejnou jak můj Venca, zeptá se mě: Jak se máš? řeknu: Jako vobyčejně, řekne mi: Co naděláš, řeknu: Hele, tak co dneska? a von řekne: Co já vím... Je to v háji, je to v loji, šíleně se votrávím. Zpívám si vobyčejnou písničku, vobyčejnou jako párek voprsknutejch veksláků, nenechám se zblbnout pro pár tuzexovejch šesťáků, ve vojetý metalíze protažený držtičky — je to v pytli. Je to krize. Je mi zle z mý písničky... 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215759
Což takhle zaspat tuhle písničku, jó tuhle vobyčejnou písničku, nevobyčejně se ztřískat na báječným mejdanu, nevobyčejnýho kluka něžně vzbudit po ránu; nevobyčejně se lekne, pak se krásně usměje... Je to v pytli, tiše řekne, ale nic se neděje. Zpívám si vobyčejnou písničku...
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215759