21. Někde se to musí vybít. Vztek, který cítím. Občas sleduju tu holčičku. Nevím proč. Nebo sedím v autě na parkovišti před tím vysokým domem. Vidím jeho poskoky přicházet a odcházet. V očích jen peníze. Teď ležím v posteli, dívám se do stropu. V rozích jsou pavučiny, ale žádné pavouky nevidím. Dokážu namířit na jiného člověka a stisknout spoušť? Nebo někoho unést? Tu malou. Trápení zaživa je horší. Zloba. Bezmoc. Ráno se probudím a možná se právě zítra všechno stane. Zítra konečně najdu správné řešení. Odvahu. Nic už není v pořádku. Špína, účty, myšlenky. Nestrpím, když mi někdo říká, co mám dělat, ale nedokážu o ničem rozhodnout. Mám pistoli. Mé pohyby. Ta holka. Ona je odpověď.
/ 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215746
22. Sven Sjöman stojí v předsíni své vily v Ånestadu a váže si červenou kravatu, kterou dostal od manželky k narozeninám. Málokdy nosí kravaty, ale dnes mu to připadá na místě. Mají mít ranní poradu, zahájit vyšetřování vraždy Konrada Karlssona. Co se stalo? Musejí zjistit, jestli měl peníze. Jestli někoho rozzlobil. Jestli měl nepřátele. Může to znít směšně, že by měl starý nemocný děda nepřátele, pomyslí si Sven, ale za svou kariéru už viděl mnohem podivnější věci. Sedmdesát devět let. Ranila ho mrtvice, když byl jen o pár let starší, než jsem já. Sám jsem se z rakoviny prostaty dostal jen tak tak. Aspoň doktoři to naznačovali. Příští rok odcházím do důchodu a chtěl bych, aby mou nástupkyní byla Malin. Jak na tom teď jsi? Vypadá to, že ses uklidnila, že už máš své city a touhy zase pod kontrolou. Předstíráš sebeovládání. Myslíš si, že můžeš věci vytěsnit, místo aby ses s nimi vypořádala. Podvádíš sama sebe. Vím to. Nic se nikdy nepodaří zamést pod koberec, všechno jednoho dne vyjde na světlo a musíš to vzít na vědomí.
/ 99 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215746
Tlačí ho příliš utažená kravata a teplý vzduch ho dusí. Budou mu chybět rána, jako je tohle, plná napjatého očekávání dne, který má před sebou. V zasedací místnosti na policejní stanici se už shromáždil celý tým. Všichni se usadili ke stolu. Waldemar Ekenberg sedí na židli, na sobě má bílou nylonovou košili s krátkým rukávem. Johan Jakobsson má kruhy pod očima. Určitě pracoval dlouho do noci, pomyslí si Malin, a z vlastní iniciativy o Konradu Karlssonovi dohledával, co se dalo. Karim tu není, ale Börje Svärd ano, shodil několik kilo, určitě proto, aby byl ve formě na koupací sezonu a letní milostná dobro družství. Zeke sedí vedle ní. A na kratší straně stolu se usadila Elin Sandová v trochu těsných bílých bavlněných šatech. Lícní kosti. Dokonale tvarované, pomyslí si Malin. Ráda by Elin dopřála lepší přijetí ve skupině, ale nemá na to sílu, i když by si vlastně vzhledem ke společné mánii — posilování — mohly rozumět. Jako vyšetřovatelka je nemotorná. Nebo je problém v tom, že ji vnímám jako konkurentku? Ale co, sakra, i kdyby… Sven Sjöman si dnes vzal kravatu. Jako by v sobě našel nějaký záložní zdroj energie, když se teď rozhodl, že za rok skončí. Přesto někdy působí až moc zpomaleně. Píše na tabuli jméno Konrada Karlssona a venku na zahradě školky pobíhají děti, hrají si na sluníčku své tajuplné hry, do kterých dospělí nemají přístup. Teď v době dovolených je dětí míň, ale školka zůstává otevřená. Malin vidí, jak si vítr pohrává s vlásky jakéhosi blonďatého chlapečka. „Takže co víme?“ ptá se Sven. Malin ho slyší, jak shrnuje, co zatím zjistili. / 100 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215746