104
Ukázky všech stupňů (tříd) a medailí rakousko-uherského Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž 1864–1914, popis zleva doprava: Čestná hvězda Červeného kříže s válečnou dekorací˝, Stříbrná Čestná medaile s válečnou dekorací na dámské stuze, Stříbrná Čestná medaile bez válečné dekorace na dámské stuze, Čestné vyznamenání I. třídy s válečnou dekorací na nákrční stuze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215561
105
Ženevská konvence a rakousko-uherské Čestné vyznamenání za zásluhy o Červený kříž 1864–1914 Nebývá zrovna častým jevem, abychom si se založením určitého vyznamenání či řádu připomněli hned tři důležité evropské události vážící se ke vzniku nejhumanitárnější mezinárodní organizace, jíž se dne 22. srpna 1864 v Ženevě stala nanejvýše ctihodná a uznávaná instituce Červeného kříže (Červeného půlměsíce). Tato ušlechtilá myšlenka na založení mezinárodní organizace (tzv. Ženevské konvence) nebyla vůbec nová, neboť svůj dávný zrod měla ve staré Anglii. Tehdy v roce 1100 z podnětu rytířského samaritánského řádu St. John’s Ambulance Association se lidé dohodli, že uskuteční solidární pomoc s bližními v nouzi nebo ve válce a budou se starat v klášterech, hospicích či chudobincích o staré, nemocné, zbídačené, raněné i padlé občany a bojovníky v době míru a války. Po polovině 19. století si někteří osvícení lidé uvědomovali, že válečných konfliktů spíše přibývá, ale ne vždy se na bojištích dočkají pomoci vojáci všech znepřátelených stran. Paradoxně k námětu na založení humanitární lékařské a sanitární organizace přispěl zřizovatel rakousko-uherského Čestného vyznamenání za zásluhy o Červený kříž, J.V. císař a král František Josef I., který se 18. června 1859 dopustil vůbec nejosudnějšího omylu ve své dlouhé panovnické dráze, když se v naprosto zoufalé a bezvýchodné situaci na severoitalské frontě v Lombardii rozhodl převzít vrchní velení rakouských vojsk. Na bitevních polích Magenty a Solferina26 padly a hlavně zbytečně umíraly desetitisíce zraněných vojáků, kterým nebylo pomoci, neboť až po bitvě se k nim mohli dostat ranhojiči a felčaři.27 Vražednou bitvu u Solferina dne Francouzsko-sardinsko-rakouská válka vedená mezi císaři Napoleonem III. a Františkem Josefem I. vyvrcholila v bitvách u Magenty (4. 6. 1859) a Solferina (24. 6. 1859), kde byla rakouská vojska poražena a Rakousko muselo po podepsání mírové smlouvy v Curychu 10. listopadu 1859 přepustit Lombardii sardinskému králi Viktoru Emanuelovi II. Bitvy u Solferina se účastnilo na francouzsko-sardinské straně 151 200 mužů (z toho 15 500 jezdců a celkem 44 700 mužů sardinské armády) a 370 děl, na rakouské straně 133 250 mužů (z toho 6 520 jezdců) a 413 děl. 27 Celkové ztráty byly obrovské. Mezi mrtvé, zraněné, nezvěstné a zajaté vojáky na francouzsko-sardinské straně přibylo 17 190 mužů (z toho 877 důstojníků), na rakouské straně 21 740 mužů (z toho 639 důstojníků). 26
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215561
106
24. června 1859 viděl i švýcarský Francouz MUDr. Jean Henri Dunant (8. 5. 1828 – 30. 10. 1910); strašlivé krveprolití s ním hluboce otřáslo a vedlo jej k zamyšlení založit mezinárodní organizaci Červeného kříže. Nejprve se nad těmito „jatkami“ vyznal v knize Vzpomínka na Solferino, vydanou v roce 1862, aby za dva roky poté shrnul své dosavadní zkušenosti do humanitárního vyznání k evropskému společenství národů v knize Mezinárodní bratrství a milosrdenství v době války. Odtud již byl jen krůček k uskutečnění prvotní myšlenky na zřízení mezinárodní organizace, která by zajišťovala v době válečných konfliktů zdravotnickou a charitativní pomoc zraněným vojákům všech bojujících stran. Jean Henri Dunant postupně rozesílal nejpřednějším evropským lékařským kapacitám svá poselství o myšlence lidskosti a humanity (pruskému generálnímu lékaři Augustu Ferdinandu Wasserfuhrovi (1787–1867), Guillaumovi Henrimu Dufourovi (1787–1875), francouzsko-švýcarským lékařům Gustavu Mounierovi, Theodoru Munoirovi a Louisi Appiiovi, kteří jeho myšlenku vyslyšeli a rozhodli se ji společně prosazovat. Právě poslední čtyři jmenovaní vážení pánové stanuli v čele s J. H. Dunantem u zrodu mezinárodní organizace zajišťující v období válečných bojů lékařskou a zdravotnickou pomoc zraněným a umírajícím vojákům. V roce 1863 byly obeslány evropské vlády, aby pod symbolem červeného kříže v bílém poli (vycházejícího z národního znaku Helvétské konfederace) se společně zasadily o to, aby se tento symbol stal všeobecně uznávaným a respektovaným nadnárodním pomocníkem. V roce 1863 vzniká pod záštitou švýcarské kantonální vlády první pokus o založení tzv. Ženevské společnosti. Složitý úkol převzala od tohoto pětičlenného výboru federální švýcarská vláda, která svolala dne 8. srpna 1864 vůbec první konferenci za účasti 16 zemí k diplomatickým rozhovorům. Dne 22. srpna 1864 byla slavnostně podepsána dohoda, která jasně definovala, za jakých podmínek mohou být vytvořeny neutrální sanitní oddíly, tzv. Pomocné spolky pro péči o raněné, které budou pomáhat všem znepřáteleným stranám. K této prvotní diplomatické mezinárodní smlouvě přistoupila plná polovina účastníků: Bádensko, Belgie, Dánsko, Francie, Holandsko, Itálie, Švýcarsko a Španělsko. K ratifikaci „Ženevské konvence ke zlepšení osudu raněných vojáků armád v poli“, došlo za účasti 38 států dne 22. června 1865, přičemž mezinárodní organizace vstoupila do světové historie pod názvem Červený kříž. V roce 1866 přistoupilo k této konvenci Prusko a Rakousko a záhy také staré duchovně-rytířské (vojenské sanitní) řády Maltézských rytířů, Johanitů, Německých rytířů a dalších kongregací. Červený kříž patřil či patří k významným společenským, politickým a vojenským organizacím a od počátku měl široké pole působnosti (včetně popularizujících akcí), ale hlavně si zakládal na dobrovolném členství, avšak vždy s odborným
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215561