MŮJ PSÍ ŽIVOT
„Já to tak nemyslel,“ couval pištivě. „A já že si mám Césara uvázat na vodítko?“ pokračoval ten muž a byl k nezadržení. „Tak já vám něco povím, vy osobo nesoudná. Vy si seberte tu vaši velice nepodařenou, leč oživlou atrapu dobrmana, která je urážkou pořádného psa, a zmizte nám s ní z očí.“ „Atrapu dobrmana?“ brunátněl Edíkův pán. „Jestli ten pes má něco z dobrmana, tak je to nebojácné srdce! Vy nás urazit nemůžete!“ „O to se ani nesnažím!“ Páníčkové po sobě křičeli jako pominutí a vůbec si nevšimli, že Edík s Césarem si spolu opodál opět hrají, jako by se nic nestalo. Samostatnou kapitolou v hrách jsou fenky. Pro ně neexistují žádná z obecně uznávaných pravidel, vytvářejí si pravidla vlastní. Ta nejenže nikdo nezná, ale ony navíc přísně trvají na jejich dodržování. A jestliže je náhodou některý z nás nedodrží, vyletí hned jako nějaké fúrie a pěkně nám dají na pamětnou. A my si to nejen masochisticky necháváme líbit, ale ačkoliv je to na hlavu postavené, každý z nás se může přetrhnout, aby se právě on stal tím vyvoleným, jemuž je právě věnována přízeň. Sám nevím, proč tomu tak je, ale přiznávám, že i já jsem míval nutkání se do těchto hrátek zapojit. Asi to bylo vážně proto, že fenky jsou dokonalost sama. Mají krásně stavěné tělo, nádherné, ladné křivky lahodící zraku, a ty jejich oči… „No jo, zapalují se ti lejtka,“ komentoval stav mojí mysli Ben. „Tak dej pozor, ať neshoříš.“ V tu chvíli jsem si myslel, že nemůže být nic krásnějšího, než když mi srdce vzplane pro takovou psí krasavici…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215361