MŮJ PSÍ ŽIVOT
„Já to tak nemyslel,“ couval pištivě. „A já že si mám Césara uvázat na vodítko?“ pokračoval ten muž a byl k nezadržení. „Tak já vám něco povím, vy osobo nesoudná. Vy si seberte tu vaši velice nepodařenou, leč oživlou atrapu dobrmana, která je urážkou pořádného psa, a zmizte nám s ní z očí.“ „Atrapu dobrmana?“ brunátněl Edíkův pán. „Jestli ten pes má něco z dobrmana, tak je to nebojácné srdce! Vy nás urazit nemůžete!“ „O to se ani nesnažím!“ Páníčkové po sobě křičeli jako pominutí a vůbec si nevšimli, že Edík s Césarem si spolu opodál opět hrají, jako by se nic nestalo. Samostatnou kapitolou v hrách jsou fenky. Pro ně neexistují žádná z obecně uznávaných pravidel, vytvářejí si pravidla vlastní. Ta nejenže nikdo nezná, ale ony navíc přísně trvají na jejich dodržování. A jestliže je náhodou některý z nás nedodrží, vyletí hned jako nějaké fúrie a pěkně nám dají na pamětnou. A my si to nejen masochisticky necháváme líbit, ale ačkoliv je to na hlavu postavené, každý z nás se může přetrhnout, aby se právě on stal tím vyvoleným, jemuž je právě věnována přízeň. Sám nevím, proč tomu tak je, ale přiznávám, že i já jsem míval nutkání se do těchto hrátek zapojit. Asi to bylo vážně proto, že fenky jsou dokonalost sama. Mají krásně stavěné tělo, nádherné, ladné křivky lahodící zraku, a ty jejich oči… „No jo, zapalují se ti lejtka,“ komentoval stav mojí mysli Ben. „Tak dej pozor, ať neshoříš.“ V tu chvíli jsem si myslel, že nemůže být nic krásnějšího, než když mi srdce vzplane pro takovou psí krasavici…
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215361
25. PRŮVODNÍ JEVY DOSPÍVÁNÍ
O
nehdy přešla kolem našeho plotu opravdu krásná fenka. Na rozdíl od jiných nemoudrých psů já k plotu neběhám a na ostatní neštěkám, protože od Bena vím, že jeden pak vypadá jako blbec. Proto jsem zůstal stát jako přimrazený, nespouštěl z ní oči a snažil se co nejpodrobněji vrýt její vůni do paměti. „Viděls?“ houkl jsem na Bena. „Co jsem měl vidět?“ U všech bláznivých dalmatinů, co asi? Kolem se nese nádherné stvoření a on si ho ani nevšimne. „Tu štramandu, tu fenku, co šla kolem. Ta postava, ta elegance, jako nějaká baletka,“ rozplýval jsem se a přitom jsem se styděl, protože mi tak divně přeskakoval hlas. „Aha,“ pochopil Ben ihned, co se se mnou děje. „Ale ta zas nebyla nic moc. Jedno ucho měla takové zplihlé a vůbec mi přřřišla trochu jako Karrrlička z nádrrraží.“ „Karrrlička z nádrrraží?“ opakoval jsem po něm a nebyl jsem z toho příliš moudrý. „A co tím myslíš?“ „Že je to taková divná směska. Každý pes jiná ves, víš?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215361
MŮJ PSÍ ŽIVOT
Ben měl štěstí, že mezi námi byl plot, jinak bych mu asi vážně naplácal. Je to už zkrátka starý čokl, který z pozemských radostí zná už jen narvat si teřich a usnout v křesle. „Buď rrrád, že nejsi člověk, už bys měl na krrrku soud,“ postrašil jsem ho aspoň. Ale on se nedal. Jen se na mě tak chápavě ušklíbl. „No jo, ty už budeš vážně dospělý,“ konstatoval uznale. „Vážně? A jak se to prrrojevuje?“ zajímal jsem se. „Na začátku se ti bude líbit každá fenka a budeš se přřřed ní čepýřřřit jako páv. K tomu budeš mít hodně divoké nápady, jako z jara. Budeš dělat ramena na ostatní, abys zaujal. A to budeš dělat tak dlouho, než tě nějaký silnější pes srrrovná,“ předpovídal mi budoucnost. Byla to hloupost. Já jsem od malinka nekonfliktní tvor. To s těmi nápady jak z jara jsem si neuměl moc vysvětlit, protože první jaro jsem prožil jako úplně malé štěně a nic si z něj nepamatuju. Jediné, co uznávám, je, že stejně jako většina psů mám rád, když se o mě někdo zajímá. Nemůžeme za to. Jsme tak trochu jako herci a stejně jako oni za potlesk jsme my vděční za zájem a za pochvalu. Chtěl jsem Benovi něco silnějšího odštěknout, že to přehnal. „Mýlíš se,“ a dál jsem se nedostal. Všiml jsem si, jak podél našeho plotu přesně ve stopách mé vyvolené brouzdá vlčák Asterix s čenichem u země. Bylo hned jasné, po kom pase. Musím vás upozornit, že na něm kromě jména nebylo vůbec nic zajímavého. Už jako štěněti mi chtěl ten hrubián natrhnout kožich. Teď jsem se i přes svoji holubičí povahu vztekle rozběhl k plotu, kde jsem na Asterixe pouštěl hrůzu. Ale i ten vlčák byl starý veterán a věděl, že mě dostane tím, že si mě vůbec nebude všímat. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215361