Legenda Zaradas (Ukázka, strana 99)

výcvikové centrum. Rostly tu všelijaké druhy květin, dřevin a keřů, z jejichž různorodých barev šla hlava kolem.

Jednoho dne se procházel po štěrkové cestičce mezi překrásnými záhony, když vtom si povšiml obrovského stromu rostoucího přímo ve středu zahrady. Proč si ho ale nevšiml už z dálky? Přistoupil k němu a pečlivě si ho prohlížel. Kůra černá jako uhlí, ale žádný lístek. Jen krvavě rudá jablka na dlouhých tenkých větvích, které se skláněly k zemi. Připomínal strom, který James našel v lese při svém příchodu na Lagrinii, ale tento se zdál být mrtvý. Jak pak mohl ale plodit?

Jeho prsty, stejně jako kdysi, se už natahovaly po jednom z jablek, když vtom se za ním ozval sladký hlas. „Chceš zemřít, hochu?“ Prudce se otočil a spatřil Aireen s jejím typicky záludným úsměvem, oblečenou v těsné košili, která přes boky přecházela v krátkou sukni. „Znám asi sto lepších způsobů, jak zemřít,“ obešla chlapce a přejela prsty po uhelné kůře stromu. „Tyto stromy tu rostou už od dob Darlianů. Legenda říká, že jich je po celé planetě devět, každý z nich tvoří portál, vedoucí k jinému svému bratrovi.“ V očích jí zářil obdiv k onomu stromu. „Také se říká, že se za projevenou úctu odvděčí, ale běda když utrhneš jediný list nebo plod z jejich koruny, zahubí tě. Jed odcizených pokladů stromu je silnější než cokoliv jiného.“ „Cestou sem jsem jeden takový potkal,“ dodal James a s respektem si prohlížel holé větve a zamračil se, „ale ten měl listy.“ „Uplynuly už čtyři měsíce od tvého příchodu na Lagriini.

Strom vyměnil listy za plody.“ 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215068

„Proč jsem ho ale neviděl už od terasy?“ „To je na nich okouzlující. Nejsou vidět z dálky a ukáží se jen těm, kteří zažili ve svém životě nějaké skutečné utrpení a potřebují útěchu. Barvu plodu pak vidí každý jinak podle toho, jaké utrpení zažil, či jakou nespravedlnost viděl.“ „Jak je vidíš ty?“ zeptal se James opatrně. „Modré,“ řekla smutně a vzhlédla k nebi. „A co to...?“ „Utopila se mi sestřička,“ přerušila ho Aireen. „Bylo jí teprve pět a já ji měla hlídat.“ Po tvářích jí stekla slza, když zavzpomínala. „Tak mladá.“ „T... to je mi líto,“ pokusil se ji James utěšit. „To nic. Už je to dávno.“ Vytáhla kapesník a utřela si slzu. „A co ty? Jakou barvu vidíš?“ Už chtěl říct, že červenou, ale když se podíval na vedlejší větev, zahlédl bílou. Další bylo zelené a jiné žluté. Většina však právě červených. Vyděsilo ho, když viděl, že jedno z jablek je černé. Rozhodl se raději řídit se podle těch nejčastějších a řekl: „Červené. Jako Danielova krev.“ „Škoda, že nás opustil,“ řekla Aireen a chtěla pokračovat otázkou, James ji však předběhl. „Proč jsou ty plody jedovaté?“ zeptal se. „Prý když spadnou na zem, jedovaté nejsou. Jenže na zem nepadají. Prý je to varování od Darlianů, že ne vše, co je na povrchu krásné a čisté, je takové i ve svém nitru.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215068

Zahleděla se do chlapcových očí a po chvíli řekla. „Už musím jít. Dej si na ten strom pozor.“ Otočila se a zmizela v zahradě. Její silný parfém otupoval Jamesovy smysly a donutil ho ohlédnout se za ní.

Nemohl se ubránit pocitu, že ten strom zná. Ale ne jako ten, který viděl před více než čtvrt rokem. Viděl ho určitě už někdy dřív. Opatrně na jeho kůru položil dlaň a v tu chvíli upadl na moment do transu. Oční víčka mu spadla a zkameněl.

V mysli se mu zableskl obrázek malé dívky, jak zasazuje semínko do čerstvě vyhloubené díry v zemi, a dospělého muže s konví. Vše bylo tak barevné a působilo tak skutečně.

Když oči opět otevřel, usmál se. Asi jsem právě viděl zrod toho stromu, pomyslel si a rozesmál se nad představou, že by s ním strom mohl vážně komunikovat.

Později se vrátil do rezidence, ale nikomu se nepochlubil svou vizí a raději odešel do svého pokoje ve východním křídle, aby si něco přečetl. Na schodech však narazil na Siegfrieda, který ho očividně hledal. „Jamesi!“ zvolal Siegfried. „Fénix mě poslal, abych ti vyřídil, že si máš pročíst knihu Dějiny bylin od A po Z. Přinesl bych ti jí, ale nabídl jsem se, že pomůžu Heleně s přípravou destilačních kádí.“ „Tak Heleně, jo?“ ptal se úsměvně. „Proč to mám ale číst?

Nejsem alchymista.“ „Všichni to četli. Nemusíš být alchymik, abys mohl namíchat nějaký lehčí lektvar.“ „No... pravda, všeobecná znalost nemůže být na škodu,“ s těmi slovy vedly jeho další kroky přímo do knihovny.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215068