Gutman je o něco zamyšlenější než mladí lidé, kteří se všichni narodili již v Palestině. Je přímo zádumčivý. Jak mi o padesát let později prozradil, věděl velmi dobře, proč jsou jeho žáci tak nadšení. Poslední roky byly pro Židy ve Svaté zemi mimořádně úspěšné. Od chvíle, kdy se podařilo rozdrtit palestinské povstání a kdy se arabské nacionalistické hnutí rozpadlo, žije země v míru a pokoji. Na začátku čtyřicátých let židovská ekonomika prosperovala a židovské organizace nabyly na síle a získaly velký respekt. Na územích, jež kontrolovaly, probíhala mohutná industrializace. Společnost ATA dodávala uniformy pro britskou armádu, zatímco Elite, Liber a Z.D. vyráběly pro Brity čokoládové tyčinky. Vojáky Jeho Veličenstva zásobovala léky a zdravotnickými potřebami firma Teva, společnost Solel Bone pro ně v Palestině, Egyptě, Iráku a Íránu stavěla mosty, železnice a vojenské základny. Citrusový průmysl procházel krizí, hlavním vývozním artiklem se proto staly diamanty. Z izraelských teritorií se teď exportují nejenom pomeranče, ale také stany, lana, maskovací sítě, padáky, vojenské boty, čutory, jeřáby, kamínka, žiletky na holení, pneumatiky, měřicí zařízení, plastové výrobky, optika, zdravotnické potřeby, suchý led, aceton, éter, pivo, kožešiny, elektrické a telefonní dráty a nášlapné miny. Počet zaměstnanců firem dodávajících tyto produkty se během tří let ztrojnásobil a objem vývozu vzrostl za dva roky o sto procent. Poměr objemu produkce v židovské a arabské části Palestiny je nyní šest ku jedné. Na židovských teritoriích je plná zaměstnanost, mzdy dramaticky vzrostly a podniky pracují vesměs na tři směny. Korporace vlastněné odbory i soukromé firmy prosperují. Divadla a pouliční kavárny jsou plné. V čase, kdy Gutman vede své žáky do pouště, se v Tel Avivu koná čtvrtý a zatím nejúspěšnější týden módy, jehož vrcholem je oslnivý ples v atraktivní kavárně Piltz. Proto jsou Gutmanovi mladí Izraelci tak plni sebedůvěry. Jsou syny a dcerami nádherného snu, který našel naplnění. Prožívají ohromující kolektivní úspěch, založený na inovaci a schopnosti spolehnout se sám na sebe. Šmarjahu Gutman si je však dobře vědom toho, že sionismus čelí potížím. Ačkoliv se mu podařilo potlačit arabské povstání třicátých let a realizovat ekonomický zázrak následující dekády, odvážný židovský národ se záhy střetne s tvrdou realitou. Arabská hrozba totiž nezmizela. Masada, 1942
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215037
Sionistickým vůdcům je jasné, že až druhá světová válka skončí, krutý střet o Palestinu bude mít pokračování. Židé však nečelí jen hrozbě ze strany Arabů. Rommelovu Afrika Korp su se právě podařilo prorazit britské obranné linie poblíž libyjského Benghází. Zatímco v létě 1941 se zdálo, že by Němci mohli zaútočit na Palestinu ze severu, teď to vypadá, že do ní vpadnou z jihu. Vzhledem k dvojí hrozbě, arabské a německé, je jasné, že bez použití síly sionismus nezvítězí. Hrozí mu, že skončí na smetišti dějin jako jiná hnutí propadlá falešnému mesiášství. Mládí Izraele proto musí být připraveno. Pouze synové a dcery Sionu mohou sionismus zachránit před zkázou. Zdá se, že beduínští průvodci sešli z cesty. Snáší se soumrak. Po dvou krátkých zastávkách, při nichž si u pramenů prýštících ze skály doplnili vodu, dorazí Gutmanova kolona k beduínskému táboru, u něhož měla být již v poledne. Někteří z mladých cestovatelů jsou unaveni a chtějí tu zůstat na noc. Velbloudi jsou vyčerpaní a odmítají se zvednout ze země. Gutman je však rozhodnut pokračovat v cestě. Právě z toho důvodu přece přivedl mladé kadety do pouště — aby je zocelil, upevnil jejich odhodlání, naučil je tomu, že nesmí couvnout před žádným protivenstvím. Když slunce zajde, budou putovat dál při svitu měsíce. A pokud velbloudi odmítnou nést svůj náklad, mladí Židé si jej sami naloží na záda. Gutman musí trochu pozměnit původní plán cesty. Chyba průvodců, zpoždění a nedůvěra vůči beduínům mladé cestovatele zmáhají. Na cestě jsou od třetí hodiny ranní. Předchozí noc takřka nespali. Zmocňuje se jich úzkost a únava. Jejich oči jsou v černočerné tmě sotva schopny rozpoznat stezku. Kvůli nedostatku vody mají vyschlá hrdla. Do ramen se jim zařezávají řemeny ruksaků. Vzduch je slaný a okolní terén plný pahorků a roklin. Nikde nevidí jediný keř, jediné zvíře či ptáka, jen pustinu. Slyšet jsou pouze těžké kroky kolony putující tmou. Gutman pochopitelně nemohl vědět, že minulé úterý, 20. ledna 1942, se patnáct představitelů ministerstev, řídících třetí říši, sešlo u berlínského Wannsee, aby zformulovalo tzv. konečné řešení židovské otázky. Neví ani, že již započaly deportace Židů směrem na východ nebo že za šest týdnů začne v malé cihlové budově koncentračního tábora Osvětim první plynová komora proces vyhlazování židovského národa. 98
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215037
Gutman si je zato vědom, že pochmurné předpovědi vyslovované na adresu evropského židovstva se stávají realitou. Ví, že v každé zemi, kterou Němci obsadili, shromáždili všechny Židy, označili je Davidovou hvězdou a soustředili v ghettech. Jelikož tak dobře rozumí historii, uvědomuje si, že pro židovský národ bude současná světová válka mnohem významnější než ta předchozí. Chápe, že to, co se právě děje, není jen běžným pogromem, typickým pro Evropu. Něco podobného se nikdy předtím neudálo. Desetitisíce Židů již bylo zavražděno, a brzy to možná budou statisíce. Pokud se Rudé armádě nepodaří zastavit wehrmacht na Krymu a u Leningradu, hrozí katastrofa. V sázce tak není jenom osud sionistického hnutí. Pro židovský národ se rok 1942 může stát nejhorším rokem od zničení Druhého chrámu. Může být i rokem největší katastrofy v dějinách židov ského národa, plných hrůz. Když Gutman sleduje mladé cestovatele, chápe, jak obtížný je pro ně tento výlet. Nejsou zvyklí putovat pouští jako on, mají málo zkušeností s tím, jak bojovat s žízní a únavou. Svahy Masady děsí svou strmostí a výstup na plošinu nahoře může být obtížný. Srpek měsíce, jenž se právě objevil na obloze, skýtá příliš málo světla, aby vedl jejich cestu hrozivou temnotou. Řada mladých cestovatelů má propocenou košili a namáhavě oddechuje. Někteří tu a tam zakopnou či upadnou. Po šestnáctihodinovém pochodu jim docházejí síly. Jsou ale odolnější než jejich vrstevníci v Evropě, narodili se ve spartánských dvacátých letech a vyrůstali v letech třicátých, plných násilí, musí být přece jako skála. Vychováváni k tomu, aby byli silní a vytrvalí, což jsou ctnosti, jimiž se má řídit nová židovská kultura, jsou kadeti pevně rozhodnutí pokračovat v cestě, i když je občas zradí vlastní nohy. Pokaždé, když upadnou, zase vstanou. Když na ně Gutman hledí, musí se usmát. Jak mi v rozhovoru, který jsem s ním vedl počátkem 90. let, prozradil, nalezl v jejich rozzářených očích právě to odhodlání, které doufal, že v nich nalezne. Gutman není naivní. Vyrůstal u močálů poblíž Charodského údolí, zamořených malárií, a vždy si byl vědom toho, že sionismus je celo životním zápasem. Vyrůstal uprostřed nenávistných pohledů Arabů a věděl, že ve své podstatě ztělesňuje sionismus konflikt. Přesto vždy věřil v jeho nevyčerpatelnou sílu a odhodlání, poháněné zoufalstvím. Masada, 1942
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215037