ŘEZ
Když přijdu k sobě, v očích mě pálí pot a ruce mám ztuhlé. Armovací drát leží u mých nohou, zbytečný kus železa. Beztak bylo pošetilé, že jsem ho vůbec zvedla ze země. Když dojde k nebezpečné situaci, většinou se řídím heslem: kdo uteče, vyhraje. Ale tentokrát mi běh nepomohl. Jen se mi podařilo zalézt hlouběji do tmy a teď jsem se zasekla u nějakého zapomenutého baráku a čekám, že se mi něco zlého stane. Opět. Zavřu oči, skloním hlavu a slyším mámu. Jako by mě strčili do elektrické zásuvky. Vidím Abby, jak ji ukládám ke spánku. Přikryju ji a ona se ke mně otočí, i když má kolena skrčená skoro až u brady. Přitáhne mě blíž a přitiskne mi hlavu na prsa, jako by se snažila dostat zpátky do mého těla. Nevšímám si ostrých loktů a kolen. V těchto okamžicích vím, že mě potřebuje, a tak ji obejmu, můj malý dárek. Najednou se objeví maják. Stačí to, abych se postavila na nohy. Myslím na Daniela, když se zvedám, a znovu vezmu do ruky tu železnou tyč. Mezi těmi dvěma jsem si schopna uvědomit, kdo jsem, dokonce i ve tmě. Nejsem žena ztracená v troskách tohoto aquaparku ani v tíživých vzpomínkách na šachtami proděravělý důl. Nejsem uvězněná v temnotě současnosti či minulosti. Jdu stále dál jako cestovatel, který ještě nedorazil na vrchol hory. Ale dorazí. Budu pokračovat, dokud nenajdu tu zatracenou mapu. Jako by někdo reagoval na tuhle myšlenku, objeví se záblesk. Říkám záblesk, ale je to světlo, jehož nenasytné paprsky sahají po mém malém koutku jako chamtivé prsty. Schoulím se před tím světlem, přestože ještě před několika sekundami jsem po něm zoufale toužila. Cítím se nechráněná, ohrožená. Slyším vítr a ještě nějaký zvuk, něco, co znám. Ale bizarní hloubka parku mě mate. Nemůžu zdroj toho zvuku hned určit. Zdá se, že přichází ze stejného místa jako to světlo. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS215012