Je to pravda, byl to dobrák. Nikdy nikomu nic špatného neudělal, nepokousal ani kluky, kteří nám kradli skrz plot ze záhonu jahody. Přiběhl k nim a veselým štěkáním je pozdravil. Vždyť i tu ceduli Pozor, zlý pes! jsme museli z plotu sundat, abychom mu nekřivdili. Filip nám před spaním přinesl svou dětskou kasičku. „Za ty peníze vyplatíme Bohouše,“ řekl a tvářil se hrdě. Když jsme ji vysypali a koruny sečetli, bylo jich přesně osmdesát sedm. „No, za tohle by nám vyděrači dali tak sotva jednu psí tlapku,“ pokýval jsem hlavou a Filip zesmutněl. Byl totiž přesvědčen, že v pokladničce má opravdový poklad. Popravdě řečeno jsme volných deset tisíc zrovna po ruce neměli. Babička by nám sice jistě půjčila, ale znáte ty řeči… Přemýšlel jsem, jestli nastala ta pravá chvíle, abych vyděrače znovu oznámil policii, ale pak jsem si představil pohrdlivou reakci poručíka Slámy a řekl jsem si, že s tím ještě počkám. Lupiče by asi stejně nešel chytat a peníze na výkupné by nám taky nepůjčil. To už si je radši půjčíme od babičky. Lupič či vlastně únosce druhý den opravdu zavolal. „Tak máte ty peníze?“ zahučel. „Bohouš už má hlad. A taky žízeň,“ řekl úsečně. „Proboha, copak jste mu nedali nažrat?“ rozčílil jsem se. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214992
„Nemáme na žrádlo prachy,“ odsekl zastřený hlas. Zdálo se mi, že se nutí do hlubšího tónu. „Vždyť mu stačí zbytky od oběda. Žere i brambory,“ radil jsem únosci. „A chtěl jsem vám říct, že deset tisíc nemám. Abyste ale neřekl, dám vám pět tisíc!“ oponoval jsem statečně. „Ale já potřebuju deset tisíc,“ řekl ten hlas skoro nešťastně. „Když mi je zítra nedonesete, useknu vašemu psovi ocas!“ „Chce mu useknout ocas,“ utrousil jsem k dětem, které stály kolem a visely na mě očima. „Ocas ne!“ vykřikl Filip. „Ten je na Bohoušovi nejkrásnější!“ „Zítra čekejte vzkaz,“ řekl ještě hlas a zavěsil. Ráno byl ve schránce dopis a v něm hrst ustřižených psích chlupů. A taky hrozba nového požadavku – patnáct tisíc korun. Do dvaceti čtyř hodin. Když je prý nedáme, každý další den bude výkupné stoupat. Text dopisu byl napsaný na počítači, takže rukopis autora nešel určit. Jestli souhlasíme, máme prý zastrčit do drátěného oka u plotu branky červený hadr. Pak dostaneme další pokyny. Tady už přestávala hra. „To je ale drzost,“ supěl jsem naštvaně. Když jsme nereagovali, přišel další dopis: „Je-li vám váš pes milý, složte okamžitě výkupné. Ceny se zvyšují. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214992
Zítra to už bude dvacet tisíc korun. Chcete vidět svého pejsánka? A CHCETE, ABY VIDĚL ON VÁS?“ A ještě něco bylo v té obálce. Nějaký kamínek nebo co… Děti ho vyklepaly na stůl. Bylo to skleněné oko! Chtějí snad naznačit, že mu vyloupnou oko? – Jako v nějaké pohádce? „Bééé,“ řvaly už zase děti a nedaly se utišit. „To přece dělaly jezinky. Anebo ta zlá macecha, jak chtěla vyloupnout oči Dorničce, a proto ji zavedla do hlubokého lesa, bééé…“ Jak se jenom ta pohádka jmenovala? Nedalo se nic dělat, zastrčili jsme do plotu vedle branky červenou fangli. „Jděte cestou směrem k lesu a u křížku najdete další vzkaz,“ volal nám odpoledne známý neznámý hlas. Co jsme měli dělat? Vyrazili jsme s penězi po stopách oněch vzkazů a bylo to napjaté a dobrodružné jako v táborové hře na stopaře. Za soškou u lesa jsme našli papírek vstrčený do štěrbiny v kameni. Po asi pěti dalších rozkazech napsaných kostrbatým tiskacím písmem na složeném papírku, kde třeba stálo – Jděte ke dvěma překříženým stromům u rozcestí a hledejte nad hlavou, případně – Vpravo v lese vidíte krmítko, tam bude další vzkaz, jsme konečně dospěli k tomu poslednímu. Zašpiněný papírek nařizoval: Vložte peníze do pytlíku, který visí na provázku u stromu. Pomocí druhého konce provázku ho vytáhněte do výšky. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214992