Úvod do transgenerační psychologie rodiny (Ukázka, strana 99)

ÚVOD DO TRANSGENERAČNÍ PSYCHOLOGIE RODINY

4.5

Transgenerační přenos prostřednictvím emoční dynamiky rodiny Kdesi daleko ke mně promlouvá druhý pláč, který je ale tím samým pláčem, jenomže to lká nějaký jiný hlas. A poté co skončí, nabývám jistoty, … že to, co vyvolalo můj pláč, vlastně nastalo neodvolatelně až teď s tím návratem.

Buber, 2005, s. 1 – 2

Optimální úroveň diferenciace, tj. uvolnění dítěte z vazeb emočního pole nukleární rodiny, považoval Murray Bowen za nejdůležitější aspekt zdravé rodinné dynamiky.36 K mezigeneračním propletením a transmisi rodinných vzorců dochází v případě nepropustných emočních hranic nukleárního rodinného systému, kdy osamostatňující se dítě zůstává vázáno na interakční vzorce své původní rodiny (Bowen, 1978), nebo naopak v důsledku emočního přerušení, kdy zpřetrhání emočních pout vede paradoxně k ještě intenzivnější vazbě na původní systém, a tedy k jejímu snazšímu přenosu do další generace (Kerr, Bowen, 1988).

Trapková a Chvála (2004) v souvislosti s emočním polem v transgenerační perspektivě hovoří o potřebě završení sociální separace dětí od rodičů, tzv. sociálním porodu, kterému připisují klíčový význam pro plynulou emoční kontinuitu rodu. V následující kapitole představíme nejdůležitější proměnné emočního pole rodiny, o nichž se domnívám, že by se mohly podílet na přenosu traumatogenní dynamiky prostřednictvím emoční dimenze rodiny.

4.5.1 Transgenerační přenos prostřednictvím citové vazby Schopnost rodiče zaujmout k dosud neintencionálnímu kojenci intencionální postoj, uvažovat o dítěti z hlediska myšlenek, pocitů a přání jeho mysli … je podle našeho názoru klíčová pro zprostředkování přenosu přimknutí.

Fonagy, Targetová, 2005, s. 244 Dílo Petera Fonagyho a jeho spolupracovníků v oblasti výzkumu citové vazby a jejího transgeneračního přenosu potvrdilo, že souvislosti týrání, zneužívání a zanedbávání dítěte v rámci vlastní rodiny je třeba hledat vždy spíše v indivi36 Kerr a Bowen (1988) rozlišovali funkční a základní diferenciaci. Funkční diferenciace se mění v závislosti na aktuálních vztazích jedince a je determinována kontextem podmínek, ve kterých žije. Základní diferenciace je oproti tomu relativně stabilní charakteristikou ovlivněnou stupněm separace od rodiny.

98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214974

TRANSGENERAČNÍ PŘENOS VZORCŮ RODINNÉHO TRAUMATU

duální vztahové historii rodičů než v sociálních poměrech rodiny nebo jejím kulturně-referenčním rámci (Fonagy et al., 2005). Poznání citových zkušeností rodiče z jeho vlastního dětství je při hodnocení rizika vzniku násilí vůči dítěti minimálně stejně důležité jako zkoumání vnějších rizikových podmínek jeho péče (Pöthe, 2006). Týrání, zneužívání a zanedbávání představují extrémní abnormalitu v rodičovské péči, kdy je ireverzibilním způsobem narušena vazba mezi dítětem a rodičem. Už Bowlbyho teorie citové vazby považovala za rizikový faktor transgeneračního přenosu násilí k dítěti typ vazby, jakou měl rodič k vlastnímu rodiči. Teorie transgeneračního přenosu attachmentu vychází z předpokladu, že základy emoční vazby mezi rodičem a dítětem pramení z citových zkušeností rodiče s jeho vlastními rodiči (Fonagy et al., 1991; Fonagy, 2001; Kulísek, 2000).

John Bowlby (1907 – 1990), britský psychiatr a psychoanalytik, chápal pod pojmem „citová vazba“ (angl. attachment) emoční pouto charakterizované chováním, které je za stresových podmínek zaměřeno na vyhledávání a udržení blízkosti se specifickou osobou poskytující naplnění psychických a fyzických potřeb (Bowlby, 1969). Jeho teorie citové vazby byla představena v trilogii pod názvem Attachment and Loss (1969, 1973, 1980), jejíž první díl je u nás dostupný pod názvem Vazba (Bowlby, 2010). Bowlbyho teorie přinesla předpoklad důležitého behaviorálního a emočně-regulačního systému interakcí v prvních letech života dítěte, jenž spočívá v navázání důvěryhodného, bezpečného a spolehlivého vztahu k rodičovské postavě (nejčastěji matce) a který umožňuje prozkoumat okolí bez nadměrné úzkosti. Ve druhém svazku trilogie představil Bowlby termín „dostupnost“, již chápal jako cíl attachmentového systému a „přesvědčené očekávání, které je získáno prostřednictvím … dlouhodobé zkušenosti, že postava, ke které se dítě přimklo, bude dostupná“ (Bowlby, 1973, s. 202). Citová vazba tak vytváří reciproční systém, v němž matka kontinuálně, srozumitelně a předvídatelně reguluje existenční úzkost dítěte (Winnicott, 1967). Interakcemi s rodičem si dítě vytváří mentální reprezentace tohoto vztahu nebo tzv. vnitřní pracovní modely (angl. internal working model) (Bowlby, 1973). Vnitřní modely je možné chápat jako emočně-kognitivní schémata odvozená ze zkušeností vazbových vztahů v dětství, jež slouží jako model pro fungování pozdějších blízkých vztahů (Crowell, Treboux, Waters, 1999).

Nancy Kaplanová a Mary Mainová navázaly na Bowlbyho předpoklad celoživotní stability vztahových vzorců prvotní citové vazby vypracováním specifické metody The Adult Attachment Interview (AAI), která umožňuje v rozhovoru zaměřeném na rané zkušenosti měřit kvalitu citové vazby rodiče ke svému vlastnímu rodiči. Výsledný rozhovor s dospělým je posuzován z hlediska obsahu i kvality 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214974

ÚVOD DO TRANSGENERAČNÍ PSYCHOLOGIE RODINY

samotného diskurzu (Slade et al., 1999) a umožňuje identifikovat čtyři kategorie citových vazeb: 1. Jistá autonomní citová vazba (angl. secure): dospělí explorují své myšlenky, pocity a vzpomínky jasným a koherentním způsobem. Charakterizuje je vyrovnaný pohled na citové vazby a hodnocení pozitivních i negativních emočních zkušeností jako formativních a růstových. Jsou schopni koherentního začleňování vzpomínek do smysluplného příběhu a úspěšné integrace minulých i současných zkušeností.

2. Nejistá odmítavá citová vazba (angl. dismissing): dospělí jedinci mají tendenci popírat vliv raných citových vazeb na vlastní vývoj, idealizovat nebo naopak devalvovat rané zkušenosti navzdory tomu, že si často nedokážou vybavit ani jednu vzpomínku. Mohou se prezentovat jako nezávislí, silní a nezasažení okolím, jejich vazbové chování je deaktivováno. Bartholomew a Shaver (1998) rozlišili v rámci tohoto attachmentového stylu dvě kategorie: a) vyhýbavý (angl. dismissing-avoidant), zaměřený na udržení soběstačnosti a charakterizovaný nízkým stupněm úzkosti a vysokým stupněm vyhýbání; b) úzkostlivý (angl. fearful avoidant), s neustálým strachem z odmítnutí, charakterizovaný vysokým stupněm vyhýbání i úzkosti.

3. Nejistá ambivalentní / zapletená citová vazba (angl. preoccupied / enmeshed): jedinci jsou jakoby „chyceni“ do svých vztahů a podávají víceznačné nebo rozporuplné popisy minulosti. Podobně jako u dětí s ambivalentní vazbou je jejich vazbové chování odpojeno od emočních zkušeností a mohou selhávat ve snaze podat koherentní výklad zkušeností, jsou zmatení a jejich reprezentace raných vztahů jsou plné sémantických nejasností.

4. Nejistá nerozřešená citová vazba (angl. unresolved) se vyskytuje u osob, jejichž prvotní citová vazba je poznamenána neuzdravenou zkušeností. Rozhovor bývá neuspořádaný a zmatený; většinou mají mimořádnou paměť na detaily raných zážitků.

Metaanalýza realizovaných studií přenosu citových vazeb (Van Ijzendoorn, 1995) objasnila transgenerační spojitost mezi dezorganizovanou vazbou dítěte a neuzdravenou traumatickou zkušeností jeho matky v dětství. Srovnáním kvality vazeb ve dvou generacích bylo zjištěno, že vazba sdílená s vlastním rodičem odpovídá v 75 – 80 % případů typu vazby, jakou sdílí jeho dítě s ním (Weiss et al., 2000). To znamená, že pokud je dítě týráno, zneužíváno nebo zanedbáváno, existuje zvýšené riziko, že bude traumatizující interakční vzorce uplatňovat i při 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214974