se s mámou z jednoho města do druhého. Máma se snažila, ale občas neměly doma jídlo – aspoň dokud se Anna nepřipomněla. Anna se snadno seznamovala s lidmi a brzy se naučila, že když je ve třídě nová, je nejlepší nepůsobit moc roztomile ani zábavně, aby ostatní dívky nežárlily; nemluvit moc ani málo, nebýt moc chytrá ani moc hloupá – nebýt prostě ničím výrazná. Ale čekat na příležitost. Bavilo ji zapisovat si život do deníčku, dokonce ho po libosti měnit, a přemýšlet o ostatních – o těch, co se objevili v jejím nebo mámině životě a hned zase zmizeli. Bavilo ji psát slohové práce a zdálo se, že jí to jde snáz než ostatním, nechala si to však pro sebe, dokud se nedostala na gymnázium a nezačala publikovat ve školním časopisu – povídky a občas básně. V době dospívání bydlela v Reykjavíku a našla si první opravdovou kamarádku, Heiðu, scházely se denně bez ohledu na to, kde ve městě zrovna bydlely. Heiða se dřív také často stěhovala, vlastně po celé zemi, její rodiče byli kočovní učitelé a tak trochu hippies. Obě rády četly, dokázaly spolu dlouze mlčet a začaly kouřit a poflakovat se v kavárně Mokki nebo v baru Hressó, a sotva dosáhly plnoletosti, nastěhovaly se do suterénního bytu v ulici Ránargata. Annina máma se v té době právě stěhovala do Akureyri s mužem, o kterém tvrdila, že je jiný než všichni ostatní před ním, ale Anna si to nemyslela. Nikdy přesně nepochopila, proč je máma taková, jaká je, avšak z toho, co si pamatovala, jí bylo jasné, že se někde stala chyba; máma si dělala starosti skoro se vším nebo vůbec s ničím; na večírcích se smála nejhlasitěji ze všech, hodně brečela u filmů, i u těch, které nebyly nijak zvlášť smutné, mluvila rychle a hodně o všem, co se dělo, nebo o všem, co si myslela, nebo ležela sama v pokoji se zhasnutým světlem. Dřív nebo později to většinou začalo mužům, s nimiž chodila, jít 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214800