Dobrodružství kočky Mindi a jejích kamarádů (Ukázka, strana 99)

mohu, jen když jsem doma, okolo našeho domu, kde to znám a kde mám svoje oblíbená místečka a taky už pár kamarádů.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214797

NOVÝ DOMOV Páníček se už vrátil a řekl nám, že se můžeme nastěhovat do našeho přechodného bydliště a to byl pokoj v l. patře. Tam odnášeli všechny věci, které si sebou vzali a taky i klec pro mě.

Protože to jsem musel mít, kdyby se mnou někam šli. Takové bylo nařízení. Anebo jsem mohl být na vodítku jako pejsek. Panička mě ale vzala do náruče, do žádné klece mě nedávala a odnesla mě do pokoje. Páníček mezi tím odnosil všechna zavazadla, která sebou měli, zamkl auto a zůstali jsme na pokoji.

Já Vám teda řeknu, rozhlížel jsem se okolo, jak to tady vypadá a jestli se mi tu vůbec bude líbit. Ale bylo to tu pěkné. Byly tu dvě postele, dvě křesla a taky zrcadlo. Do toho jsem se hned podíval, abych zjistil, jestli jsem cestou neztratil nějakou újmu, protože to cestování bylo docela náročné. Jeli jsme moc dlouho, než jsme byli na místě. Jak jsem se tak prohlížel, tak jsem se sám sobě docela líbil. Nebyla na mě znát nějaká únava. Jak taky, vždyť jsem se i vyspal, jak se mi zamanulo. Ale přece jen jsem se trošku upravil, přilíznul jsem si packou kožíšek, abych vypadal jako světák, když už jsem v tom cizím světě. Od zrcadla jsem se otočil, aby si panička nemyslela, že jsem až tak moc velký frajer, a že si na sobě nechávám dost zakládat. To já zase nejsem, jen jsem se chtěl podívat, jestli nejsem někde rozcuchaný a jestli jsem tu cestu i v pohodě, co se zjevu týká, dobře přežil.

Rozhlížel jsem se dál, co tu všechno je. Mimo toho nábytku, který jsem viděl, tu byly dveře na balkon, další dveře do koupelny a pak na toaletu, kam chodí páníčci. Mňouknul jsem, aby mně 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214797

panička otevřela dveře na balkon, abych se mohl podívat, kam se odtud dá koukat. Panička byla taky sama zvědavá, a tak je otevřela a představte si, výhled jsme měli na moře…To Vám byla nádhera!

Panička mě hned napomínala, abych nikam nelezl, že by se mi mohlo něco stát, že bych mohl spadnout a že je tady léčení drahé, i když jsme byli všichni pojištění.

A co je to taková pojistka? No to je, že když by si panička udělala nějaký úraz, nebo i páníček, tak by jim to pak pojišťovna zaplatila. Ale i mně, jak jsem slyšel. To jsem se divil, že jsem byl pojištěn i já, to bylo vidět, že mě moji páníčci měli asi moc rádi. Ale byl jsem si vědom toho, že když budu poslouchat a nebudu dělat to, co nemám, tak že se mi určitě nic nestane.

Páníččci na pokoji pomalu vybalili a uklidili věci do skříní.

Tedy já jsem na nic nesáhl, já se jen koukal, jak to vybalují a rovnají do skříní a skříněk. Páníčkům se pokoj moc líbil a mně také. Vím, že s nimi nebudu všude moc chodit, ale budu moci jít na balkon a z něj se dívat na krásné moře, které je úžasně modré, až petrolejové. Jako kdyby měnilo barvu, mně to někdy později připadalo. Takovou vodu jsem u nás nikde neviděl. A je krásně průzračná, to je vidět i z toho balkonu. Páníčkové mě slíbili, že když se půjdou vykoupat k moři, tak budou ležet poblíž balkonu, abych na ně viděl. Nebo kdyby se chtěli jít jen opalovat. Tak jsem byl spokojený, a těšil jsem se, že určitě uvidím něco zajímavého.

Protože oni se nechtěli jen povalovat na písku a koupat v moři, ale chtěli se také někam podívat a to pojedou autem a já s nimi. Júúú, to bude fajn!

Teď, jak byli unavení po cestě, tak se osprchovali, a řekli si, že se na chvíli půjdou natáhnout a dají si „šlofíka“. Bodejť ne, cesta byla strašně moc dlouhá i pro mě! Takhle dlouho jsem s nimi ještě nikdy nejel. Tak jsem se natáhl i já na křesílko a dal jsem si taky „šlofíčka“ jako oni. Nevím, jak dlouho jsme spali, ale probudil jsem se, když jsem slyšel páníčka, jak říká, že se půjdou podívat okolo

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214797