Rehabilitace kognitivních funkcí v ošetřovatelské praxi (Ukázka, strana 99)

20

Rehabilitace kognitivních funkcí v ošetřovatelské praxi

20 Ukončení rehabilitace kognitivních funkcí Ukončení rehabilitace kognitivních funkcí je událostí, která hodnotí celkový průběh vykonávané rehabilitace, posuzuje stav a spolupráci pacienta. Hod­ notíme plnění stanovených cílů, kontrolujeme stav míry deficitu.

Rehabilitaci kognitivních funkcí ukončujeme z důvodu: • nespolupráce ze strany pacienta • uschopnění, zrehabilitování narušených kognitivních funkcí pacienta • přeložení pacienta na jiné pracoviště při hospitalizaci ve stejném nemoc­ ničním zařízení • propuštění pacienta do jiného zařízení, domácí péče

20.1

Nespolupráce ze strany pacienta

I přes souhlas pacienta s testováním a následnou cílenou rehabilitací kogni­ tivních funkcí může dojít k situaci, že odmítne dále spolupracovat, nebude komunikovat, vyhovovat výzvám. Prvotním úkolem je eliminovat možné příčiny nespolupráce – může se jednat o fyzické nepohodlí – bolest, vysokou tělesnou teplotu, zácpu, problém se stravováním, únavu, nedostatek energie, nevhodnou polohu. Pokud subjektivně výše zmíněné důvody neuvádí, ne­ odpovídají anamnestickým údajům (záznam stolice, kvality spánku v noci, chuti k jídlu, reakce na analgetizační léčbu…) a objektivně nelze hodnotit zhoršení stavu, pátráme po příčině v oblasti psychické. Na místě je pokusit se změnit polohu pacienta, aplikovat prvky konceptu Bazální stimulace.

V rehabilitaci kognitivních funkcí je vhodné postupovat dle uvedených doporučení a pravidel (kapitoly 13.1 Doporučený postup pro výkon obec­ né rehabilitace kognitivních funkcí, 13.2 Nároky na terapeuta a obecnou rehabilitaci kognitivních funkcí, 14.1 Doporučený postup pro výkon cí­ lené rehabilitace kognitivních funkcí, 14.5 Nároky na terapeuta a cílenou rehabilitaci kognitivních funkcí). Nevhodným přístupem můžeme pacienta od rehabilitace odradit, případně mu můžeme ublížit právě po psychické stránce. Může nastat situace, že se díky rehabilitaci bude cítit bezmocný případně zbytečný či jako zátěž pro personál i blízké.

Odmítnutím spolupráce se snaží sebe a své okolí chránit. Pacient, který má tyto obavy, se k nim pod cílenými frázemi a dotazy přiznává. Je nutné dát pozor na reakci hospitalizovaného při rehabilitaci kognitivních funkcí 98

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214698

20

Ukončení rehabilitace kognitivních funkcí blízkými osobami – mít v úvahu stud a bezmoc pacienta i zmíněných osob.

Jinak může brát deficit znalostí v přítomnosti terapeuta a jinak v přítomnosti blízkých osob, rodinných příslušníků. Zvláště, pokud byl tím, za kterým si chodili pro radu nebo pomoc. Nejsložitější bývá rehabilitace pacienta rodin­ nými příslušníky v případě dominantního postavení v rodinném zázemí nebo v případě rehabilitace jeho osoby jako rodiče dětmi. Je nutné, aby byla tato rizika eliminována. Pokud zapojujeme do spolupráce blízké pacienta, postupujeme s ohledem na jeho souhlas a sledujeme reakce při samotném aktu rehabilitace.

Abychom rehabilitaci kognitivních funkcí nepřerušili a neukončili, je úkolem terapeuta zkusit na hospitalizovaného zapůsobit, povzbudit, pod­ pořit jej a vybrat pro něj cvičení, která zvládne a posílí psychický stav, psychickou pohodu. Jak již bylo v publikaci zmíněno, je vhodné pracovat s pozitivním přístupem, např. cvičení nebo jeho část, o které víme, že ji pa­ cient zodpoví bez výrazných obtíží a další pro něj reakčně složitější. Může se zdát, že poskytovat cvičení, která pacient zvládá, je zbytečné, ale jsou mu odměnou a útěchou při těch, která obtížněji zpracovává.

V případě blízkých osob je dobré předcházet nedorozuměním, být pří­ tomen jejich podání rehabilitace, řádně edukovat a vysledovat, vyslechnout způsob komunikace s pacientem. Pokud s pacientem komunikují nevhodně, citlivým způsobem je o situaci informovat a navrhnout jiný způsob apli­ kování rehabilitace, jakým jsou předávání cvičení, která může pacient sám zpracovat nebo cvičení, která nevyvolají emoční šok a ovlivní nevhodné reakce terapeutů z řad rodinných příslušníků a blízkých. Jedná se o cvičení, o kterých víme, že pacient bez výrazných obtíží s mírnými nedostatky zvládá s jejich obměnami.

Deficit kognitivních funkcí může postihnout různé oblasti a stává se, že osoby postižené jejich narušením si jej vnitřně nepřipouští a cvičení je pro ně výplní volného času. Pokud jejich vnitřní přesvědčení nahlodá náš přístup a složitost cvičení, mohou přestat spolupracovat. Pacienti, kteří si deficit nepřipouští, zvládají ze svého pohledu jednotlivá cvičení bez výraz­ ných potíží. Rehabilitovali jsme např. pacientku, která na dotazy cvičení reagovala tak, že sebejistě odpovídala nepřiléhavě, nevhodně. Když měla ve cvičení pozornosti vyhledat mezi jednotlivými písmeny jména, zaškrtala asi třetinu skrytých jmen a zbytek tvořily nesmyslné spojení písmen. Cvičení rehabilitace jsme tedy poskytovali v různých verzích s cílem dosáhnout podpory a rozvoje kognitivních funkcí mozku. Problém nastal, když byla upozorněna pacientkou, která s ní byla hospitalizována na pokoji, na to, že odpovídá nesmyslně. Uzavřela se do sebe a cvičení odmítala. Kompromisem 99

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214698

20

Rehabilitace kognitivních funkcí v ošetřovatelské praxi bylo v našem případě poskytovat cvičení k samostatnému vypracování, poz­ ději se dostala zpět k úkolům zpracovávaným společně s terapeutem. Proto mezi zásady patří neopravovat, zajistit klidné prostředí, poučit, případně zaměstnat pacienty na pokoji s rehabilitovaným, vybírat vhodná cvičení a dávat pozor na mimiku a výraz tváře. Respektujeme osobnost a zdravotní stav hospitalizovaného.

V neposlední řadě může být příčinou nespolupráce osobnost terapeuta.

Každý z nás je jedinečná osobnost a jedinečnost sebou přináší kromě jiného i vlastní způsob komunikace, intonace řeči, slovních obratů. Hospitalizo­ vanému nemusí být příjemné naše vystupování, může cítit nervozitu, stud.

Tyto faktory mohou zapříčinit nesoustředění, odmítání spolupráce. Pacient odkládá cvičení, přesouvá je na jiné dny a rozhovorem s kolegyní, v zázna­ mech se lze dočíst, že jindy spolupracuje bez problémů a ochotně. Tento případ bohužel nelze výrazně ovlivnit, a pokud je to možné a ve schopnos­ tech pacienta, nechávat mu cvičení k samostatnému vypracování a práci s terapeutem nechat na kolegyních, se kterými spolupracuje bez obtíží.

Další z možností nespolupráce je složitost cvičení. Terapeut by je měl volit v závislosti na stavu a schopnostech hospitalizovaného. Příliš jednoduchá cvičení evokují v pacientovi pocit nesmyslnosti, hlouposti, nedůvěry, ne­ způsobilosti a zbytečnosti, chvála může v tomto případě spíše uškodit než pomoci. Rizikem je pocit degradace a ponížení. V pacientovi vyvoláme přesvědčení, že máme jako terapeuti pocit výrazného omezení a musíme mu předkládat cvičení co nejjednodušší. Složitá cvičení mohou evokovat pocit marnosti, neschopnosti a beznaděje. Vlivem deficitu kognitivních funkcí třeba informacím nerozumí, nemohou čerpat ze svých znalostí a zkušeností.

Pacienty neučíme novým poznatkům. Podporujeme je a pokoušíme se na­ lézt ty, které v sobě měli a mají. Obě eventuality extrémů cvičení přináší do rehabilitace kognitivních funkcí komplikace a hrozí ukončením spolupráce.

Je důležité najít míru, která bude pacientovi vyhovovat. Rehabilitací pomá­ háme upravit deficit a při nemožnosti zlepšení se snažíme udržet dostupnou úroveň kognitivních funkcí. Cílenou rehabilitaci kognitivních funkcí, při které cvičení předkládáme, věnujeme pacientům, kteří nám s ní dali souhlas.

Očekávají od nás pomoc. Případné zklamání z poskytované nabídky cvičení může umocnit kognitivní deficit. Je vhodné se ptát, zda se cvičení pacientovi líbila, jak je vnímal a získané informace využít k vyhledávání cvičení pro další dny nebo individuální přípravu. Je na terapeutovi, jak se k případné situaci postaví – vytvářet jednotlivá cvičení není jednoduché, zvláště když se zaměřujeme na jednotlivé funkce. Kompromis je přesto možný. Záleží na osobnosti a přístupu pacienta. Někdo se s výzvami pere a snaží, někdo je 100

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214698