na), že francouzská vláda je rozhodnuta pohřbít sovětsko-francouzský pakt. Napětí vyvolané československým krokem přimělo Bonneta, aby se pokusil vysondovat, jaký by byl postoj Polska v případě války o Československo a zda by Polsko podpořilo Francii. Polská odpověď byla drsná: Československo je neživotaschopným státem a je doupětem komunistů. Jestliže by Německo získalo Sudety, pak Polsko Těšínsko.50 Hitler zneužíval pro dosažení svých cílů politiku práva národů na sebeurčení a Velká Británie a Francie tento směr rozbití Československa akceptovaly. Již koncem března 1938 zástupci sudetských Němců, Hlinkovy slovenské lidové strany a několika dalších v československém parlamentu prohlásili, že národnostní problém v ČSR nebyl vyřešen, a proto že nastolují požadavek národnostní autonomie. Rozhodující krok učinila Sudetoněmecká strana na sjezdu v Karlových Varech, kde 24. dubna 1938 její vůdce Konrad Henlein předložil osm ultimativních požadavků, které by znamenaly likvidaci ČSR, byť československá vláda v následujících měsících udělala v tomto směru řadu ústupků. Mise britské vlády, v jejímž čele stál lord Runciman a která přicestovala do ČSR v létě 1938, došla ovšem k závěru, že soužití Čechů a Němců v jednom státě je nemožné. To dovolilo Hitlerovi, aby 12. září požadoval uznání práva Němců v ČSR na sebeurčení, a britský premiér Neville Chamberlain s ním souhlasil. Hrál hru, z níž byla Moskva vyloučena, a Francie ho jen následovala. V dopise britskému králi Jiřímu VI. psal Chamberlain, že se za své chytané návštěvy v Německu setká s Hitlerem a pokusí se dosáhnout britsko-německého porozumění a řešení československého problému. Sděloval mu, že hodlá předložit Hitlerovi návrh, aby se Německo a Anglie staly dvěma pilíři evropského míru a pevnostmi proti komunismu.51 Podle toho jednal. V nótě z 18. září adresované vládě ČSR vlády Velké Británie a Francie ultimativně požadovaly, aby československá strana splnila německé požadavky a ty oblasti ČSR, v nichž žilo více než 50 % obyvatel německé národnosti, předala Německu, k čemuž československá vláda po dalším nátlaku 21. září svolila. Beneš, vyvedený z míry francouzsko-britským ultimátem, se ještě 19. září obrátil na sovětského vyslance v Praze Alexandrov-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214638
ského s žádostí, aby mu Sovětský svaz odpověděl na dvě zásadní otázky: zda by Sovětský svaz poskytl Československu vojenskou pomoc, kdyby Německo zaútočilo na ČSR a Francie mu poskytla vojenskou pomoc, a zda by ji Moskva poskytla, kdyby se ČSR obrátila na Společnost národů a odvolala se na články 16 a 17 Charty, podle nichž měly být proti agresorovi nastoleny sankce.52 Příštího dne instruoval náměstek sovětského komisaře zahraničních záležitostí Vladimir P. Potěmkin sovětské vyslanectví v Praze, aby Benešovi sdělilo kladnou sovětskou odpověď na obě otázky, kterou pak Alexandrovskij tlumočil Benešovi telefonicky přímo na zasedání československé vlády, která jednala o spojeneckém ultimátu a československém postupu. Potěmkin tlumočil československému prezidentovi a vládě rozhodnutí politbyra ÚV VKS(b), které 20. září schválilo odpověď na Benešovy otázky. „Na otázku Beneše, poskytne-li SSSR v souladu se smlouvou [z května 1935] okamžitou a účinnou pomoc Československu, jestliže Francie jim zůstane věrná a také poskytne pomoc, můžete dát jménem vlády Sovětského svazu kladnou odpověď.“ Stejně se vyjádřilo, pokud by ČSR požádala o pomoc Společnost národů. Politbyro současně nařídilo, aby o jeho postoji byla informována francouzská strana.53 Avšak vzhledem k tomu, že československá strana přijala francouzsko-britské ultimátum, konstatoval 23. září Litvinov, že to dává Sovětskému svazu morální právo, aby se cítil být zbaven svých závazků, které pro něho vyplývaly ze spojenecké smlouvy. Zastával však názor, že je přesto stále platná.54 Ve stejné době dostávala sovětská armáda množství příkazů, na jejichž základě uskutečňovala řadu mobilizačních kroků do té míry, že koncem září měl Sovětský svaz zmobilizovány v různé míře síly prakticky ve všech vojenských okruzích své evropské části.55 Vzhledem k tomu, že za srpnové návštěvy velitele československého letectva a protiletadlového dělostřelectva generála Josefa Fajfra v Moskvě sovětská strana nabídla vyslání 700 letadel do ČSR, kde měly pomoci vyrovnat síly československého letectva s německým, předložil 28. září komisař obrany SSSR Kliment J. Vorošilov Stalinovi informaci o čtyřech zesílených plucích rychlých bombardovacích letadel SB (246 strojů) a čtyřech stí-
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214638
hacích plucích s 302 stroji I-16, které se připravovaly na přesun a do 30. září ho měly být schopny realizovat.56 Vorošilov ale neřešil zásadní záležitosti, spojené s případnou pomocí Moskvy Československu. Jednalo se nejen o zásobování sovětských jednotek náhradními díly, municí, leteckým palivem, ale i o tak podstatnou věc, jakou by byl samotný přesun. U leteckých jednotek by byl snad možný, avšak u pozemních již nikoliv, neboť ČSR neměla přímé hranice se Sovětským svazem. Přesun přes Rumunsko by byl kvůli absenci vhodné infrastruktury nemožný. Optimální variantu skýtal průjezd přes polské území, tomu ale bránilo záporné stanovisko polské vlády.57 Moskva sice považovala zářijovou krizi a Mnichov za celoevropskou záležitost s tím, že na osudu Československa bude záviset další vývoj a osud celé Evropy, nicméně sama v celé krizi postupovala velmi opatrně. Podstatu jejího přístupu shrnul Litvinov v dopise vyslanci Alexandrovskému již 11. srpna 1938. Vyšel z konstatování, že odpor proti likvidaci versailleského systému musí vzejít od západních zemí, především od Velké Británie a Francie. Podle Litvinova Sovětský svaz sice nebyl účastníkem těchto smluv, je však připraven podílet se na odražení agrese, ale sám se nebude doprošovat této účasti a tím méně o ni usilovat. Litvinov podtrhl zájem SSSR na uchování nezávislosti Československa a na zastavení postupu Německa na východ a jihovýchod Evropy, ale upozornil, že by bez součinnosti západních zemí nemohl přijmout účinné kroky. Západní státy navíc, podle Litvinova, nepovažují za nutné usilovat o sovětskou součinnost, ignorují Sovětský svaz a vše, co se týká německo-československého konfliktu, si řeší sami mezi sebou. Podtrhl dokonce, že pokud je známo, ani samotné Československo nikdy nezdůraznilo svým západním spojencům potřebu zapojit Sovětský svaz na svou obranu.58 Litvinovův dopis Alexandrovskému z poloviny srpna 1938 patrně dokládal jistou „rezignaci“ Moskvy na politiku západních států, snahu nenechat se jednostranně zavléci do konfliktu. Byl však jen pokračováním trvalejší linie, kterou již koncem března 1938, tedy když krize teprve začínala nazrávat, charakterizoval Litvinov opět Alexandrovskému. Tehdy (26. března) mu sdělil:
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214638