96
beletrie Ti tři se potkají uprostřed cestičky vedle bazénu. Lukáš a Jindra sedí na lavičce. Na tuto lavičku si jindy sedaly jejich kibicující učitelky s hrnkem kávy, aby spolu mohly drbat, co je nového, a přitom výkřiky komandovat děti kolem. Kdyby si mohly ke kávě zapálit cigarety, udělaly by to. A najednou je lavička jejich, a navíc k nim přichází Vitka. Vitka! Potkávají na bazéně právě ji! Zvláštní věc. Je to totiž taky učitelka Lukášovy a Jindrovy třídy! Jenže od jiných se liší. Je sice v jejich očích rovněž stará, ale ne tak katastrofálně jako většina ostatních. Nenosí neforemný svetr s ohavnými brožemi, nemá dlouhé nehty jako čarodějnice. Nevlastní drdol ani rolák. A je pěkná. Trošku divná, ale pěkná. A má zadek. A prsa. Menší, jenže zrovna teď jí navíc ztvrdly bradavky. Hoši na ni překvapeně koukají, oba mlčící, s mírně pootevřenými ústy. Vitka se k nim blíží a cítí, jak ji dychtivě luxují očima. Oba narvaní v plavkách, prsty na nohou zkroucené a překvapením celí ztuhlí. Vlasy mají ještě suché, ve vodě nebyli. Z jejich idolu teče voda a prudce dýchá. Což je v něčem až nepatřičné a zároveň omamné. „Nazdar kluci.“ „Dobrý den.“ „Dobrý den.“ Vitka chvíli přemýšlí, jak pokračovat. Něco jim říct chce, má dobrou náladu. Trochu jí lichotí jejich omráčený obdiv. „Přišli jste si zaplavat?“ „Ano, my jsme si řekli, že zajdeme na bazén sami.“ Tohle řekne Lukáš a hned mu to připadá úplně zoufale debilní. Na to, že i Vitčina otázka byla vlastně hodně marná, u toho nepomyslí. Proč řekl „sami“? To je, jako by říkal, že tu jindy jsou s rodiči. Panebože! Jindra má aspoň ten rozum, že drží hubu. Ale něco jsem říct musel… „A líbí se vám tady?“ Vitka cítí nervozitu, chce se chovat nenuceně, chce je trošku uvolnit. Jsou jí sympatičtější než spousta jiných žáků. Nejsou upištění ani otravní, ani podlejzáci. Ale ví, že tohle asi půjde ztuha. „Jo,“ řekne Jindra. „Líbí.“ „Vy sem chodíte dost?“ zeptá se Lukáš. „Chodit dost…“ Kristepane, co to melu?! Láteří si v duchu Lukáš. „Chodím. V zimě plavat a pak do páry. Je to zdravý. To je dobře, že jste šli taky!“ Vitka to řekne, ale přitom tuší, že sportu moc nedají, a vůbec, že vypadají, jako by si to tu spíš s něčím spletli, než že by opravdu chtěli na bazén. Chvíli na sebe koukají a je ticho. Někdo běží o kus dál po dlaždičkách a pak začne brzdit a ozve se hvizd. Trojici to vysvobodí alespoň v tom, že se všichni ohlédnou stejným směrem. Moc k vidění tam není. Ve Vitce jemně hrkne. Je tu se svými žáky, přemístilo ji to duchem do stavu, kdy musí všechno
hlídat, a málem se nadechla, aby zakřičela na úplně cizí dítě, že tu nemá co běhat. To jí také vezme z úst další větu. Chtěla jim položit nějakou otázku na školu. Něco, co se nabízí, ale zdá se jí to příšerné. Ještě si pamatuje na ty kecy svých profesorů: „Jak to vypadá s tou vaší chemií, Chmelová?“ a podobně. Prudce otočí hlavu zpátky na kluky. Jindra jí kouká na prsty, ze kterých pomalu kape voda. Lukáš se škrábe na ruce. „Viděli jste tu bronzovou hlavu na chodbě?“ „Ano, viděli.“ Přikyvují oba. „Víte, kdo to je?“ „Ne.“ „To je pán, co tu seděl bez hnutí na lavičce, zmrznul, a tak mu odlili sochu na výstrahu ostatním.“ Chlapci vytřeštěně zírají. Chvíli to trvá. První se usměje Lukáš, pak i Jindra. Stojí tam a chvíli se na sebe usmívají všichni tři. Oba ji milují. Cestou domů myslí každý na něco jiného. Vitka na to, jaký má hlad. Jindra na to, kdo teda vlastně je ten chlap, co mu udělali sochu. Lukáš udělá prstem tečku na zadýchané okno autobusu a v hlavě si promítá ten důlek, co má Vitka na bradě.
Martin E. Kyšperský (nar. 1980 v Brně) je hudebník, zpěvák, textař a spisovatel. Příležitostně hraje v divadle nebo ve filmu. V mládí založil skupinu Květy, s níž dodnes koncertuje a vydává alba. Jako skladatel, textař a aranžér spolupracuje s dalšími hudebníky (Jan Burian, Lenka Dusilová, Petr Marek aj.). Napsal knihu pro děti Za Aničkou kolem světa. Přítomná ukázka je z prózy s pracovním názvem Ptáček z hvězd. Jeho domovským městem je Brno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214629