Ž I VO T C H I R U R G A
97 ]
svědomitost a přesnost, jeho potřeba všechno si důkladně prohlédnout a všemu porozumět. Přemýšlel jsem o tom později, dopoledne, ještě jednou, když Bennett zaváděl staré dámě do žlučovodu T-drén. Vzal to hodně zeširoka: musel dopodrobna popsat drén, vysvětlit pořádně celou anatomii a celý její případ. Ale dáma odmítla: „Nechci to vědět. Zkrátka to udělejte.“ Byl tohle Bennett tourettik se svým nutkáním, nebo to byl přednášející anatomie? (Jednou týdně přednášel doktor anatomii v Calgaře.) Byl to prostě výraz jeho pečlivosti a zájmu? Nebo si představoval, že všichni pacienti jsou zvědaví jako on a chtějí znát podrobnosti svého případu? Jistě, někteří takoví jsou, ale to dopoledne přišli do ordinace jiní pacienti. Pokračovali jsme podle seznamu čekajících. Bennett byl zřejmě velmi oblíbený chirurg a každého pacienta vyšetřil nebo operoval rychle a přesně, byl absolutně soustředěný a přesný. Každý jednotlivý pacient viděl, že má všechnu jeho pozornost. Zapomněl na předchozí čekání i na to, že čekárna je ještě plná: cítil, že pro doktora Bennetta je v této chvíli jediným člověkem na světě. Život chirurga je velice opravdový a musí lékaře těšit, myslel jsem si. Jde přímo k věci a setkává se s příjemnými pacienty, jako jsou tito zde. Bezprostřednost vztahů, práce, výsledků i úspěchů je daleko větší než u praktických lékařů, neřku-li u neurologů. Myslel jsem na svou matku, na to, jak ráda měla své chirurgické živobytí a jak rád jsem s ní býval v ambulantní ordinaci. Nemohl jsem se stát chirurgem, protože jsem neuvěřitelně a nenapravitelně nešikovný, ale už v mládí se mi chirurgie líbila a s velkým zaujetím jsem sledoval operace. Stará láska a radost z té práce, napůl zapomenuté, se vrátily v plné síle. Chtěl jsem být něčím víc než jen divákem, chtěl jsem pomoci, třeba podat retraktor, který drží ránu otevřenou. Nějak se zúčastnit. Bennettovým posledním pacientem to dopoledne byl mladý mechanik s neurofibromatózou. To je bizarní a někdy zhoubná choroba, při níž se tvoří ohromné hnědavé boule a převisy kůže, až se zdeformuje celé tělo.60] Mladý muž měl na hrudi ohromný převis To byla choroba krutě groteskní, která sužovala známého „sloního muže“ Johna Merricka. 60]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214609
[ 98
A N T R O P O LO Ž K A N A M A R S U
kůže — tak velký, že ho mohl zvednout a přehodit si ho přes hlavu, a tak těžký, že ho táhl do předklonu. Ten mu doktor Bennett odoperoval už před několika týdny. Byla to náročná operace a vyžadovala velké zkušenosti. Teď zkoumal jiný velký nádor, který splýval pacientovi z ramen, a velké laloky hnědavého masa ve slabinách a v podpaží. Měl jsem strach, že vyrazí svoje „hnusné!“. I když to je jenom bezobsažný tik, v této situaci by působil hrozně. Dokud ale Bennett pracoval, mlčel — žádné výkřiky. Jen když prohlížel lalok na zádech, uniklo mu náhlé „Hn…“, zbytek slova spolkl. Později jsem zjistil, že to nebylo vědomé potlačení. Bennett si na ten tik nevzpomínal. Měl jsem ale stejně dojem, že tu byla vědomá či alespoň nevědomá snaha zachovat v takové situaci takt. Když jsme vyšli ven, podotkl Bennett, že ten mladý člověk je skvělý. „Nestydí se za sebe, je sebevědomý. Neschovává se, chodí mezi lidi, je to osobnost. Hodně takových postižených by se zamklo na záchodě a vůbec by nevylezlo.“ Napadlo mi, že ta slova by se dala vztáhnout i na Bennetta. Je mnoho tourettiků, kteří upadli do apatie, stydí se, stáhnou se do sebe a zamknou se na záchodě. Ne tak doktor. Bojoval s tím, vyvzdoroval si svůj život, svoje lidi, nejnepravděpodobnější ze všech možných povolání. Myslím, že všichni jeho pacienti tohle cítí a že je to jeden z důvodů, proč mu důvěřují. [• • •] Muž s kožními laloky byl poslední z ambulantních pacientů, ale stále zaměstnaný doktor Bennett měl před sebou ještě dlouhé odpoledne. Musel navštívit své pacienty na oddělení a po krátké přestávce se za nimi vydal. Mne doktor omluvil, abych si mohl prohlédnout město. Jak jsem chodil po Branfordu, zmocňoval se mě podivný smíšený pocit déjà vu a jamais vu. Chvíli se mi zdálo, že to město znám, ale pak mi zas připadalo úplně cizí. Nakonec jsem na to přišel — ano, viděl jsem je, už jednou jsem tu byl. V srpnu roku 1960 jsem projížděl přes Skalisté hory autobusem na Západ a v Branfordu jsem přespal. Tehdy měl pár tisíc obyvatel, všeho všudy několik pustých ulic, motelů a barů. Pouhá zastávka na dlouhé cestě. Teď tu žije dvacet tisíc lidí, z hlavní ulice je zářící bulvár plný obchodů a aut. Je tu radnice, policejní stanice, oblastní nemocnice a několik škol. Zavalila mě přítomnost, ale skrze
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214609
99 ]
Ž I VO T C H I R U R G A
ni jsem stále viděl někdejší pusté křižovatky a bary, Branford před třiceti lety. Žil v mé paměti tak, jak byl, protože jsem až dosud neměl příležitost zpřítomnit ten současný Branford. [• • •] V pátek má Bennett operační den a tentokrát měl na programu mastektomii — náročnou operaci prsu. Nedočkavě jsem čekal, až ho uvidím v akci. Ambulantní zákroky, to je jiná věc — člověk se vždycky dokáže soustředit na několik minut. Ale jak si povede při těžké operaci, kdy musí pracovat s nesmírnou pozorností a soustředěností několik hodin? Při přípravě na sál budil Bennett ty nejhorší obavy. „Umývejte se s ním,“ pošeptal mi jeho mladý asistent, „je to velký zážitek.“ To vskutku byl. Co jsem viděl včera v malém, předváděl doktor ve velkém v přípravně operačního sálu. Rychlé, náhlé pohyby rukou. Téměř se dotýkal, ale nikdy se nedotkl neumytých paží, svého asistenta, zrcadla. Hlasitě supěl, dotýkal se kolegů nohama a vyrážel houkání — „Húty, hú! Húty, hú!“ jako sova. Umytí, v rukavicích, s rouškami a v pláštích, se teď blížili, doktor Bennett a jeho asistent, k pacientce, která už byla připravena na operačním stole. Doktor si krátce prohlédl mamograf a uchopil skalpel. Vedl přesný a čistý řez a beze stopy po nějakém tiku nebo vyrušení pracoval přesně v rytmu operace. Minulo dvacet minut, padesát, sedmdesát — sto minut. Operace byla náročná a vyžadovala průběžně mnoho úkonů: podvázat žíly, najít nervy. Celá akce však byla plynulá, postupovala přesně a klidně, bez nejmenšího náznaku tourettismu. Po dvě a půl hodiny trvající náročné a složité operaci Bennett konečně došil. Každému zvlášť poděkoval, zívl a protáhl se. Byla za ním celá operace bez náznaku choroby. Ne že by ji potlačil nebo držel na uzdě, nikdy se nijak neobjevilo napětí z toho, že by se musel přemáhat. Zkrátka nebyl tu žádný impulz, nic, co by tik provokovalo. Sám k tomu řekl: „Když operuji, a může to trvat, jak dlouho chce, ani si na svůj tourettismus nevzpomenu.“ Jeho identitou je v té době beze zbytku chirurg, který dělá svou práci a všechno jeho psychické i nervové ustrojení se jí podřídí. Je aktivní a soustředěný na daný úkol, stane se ne-tourettickou osobností. Jenom když se operace přeruší, například když se musí prostudovat rentgenový snímek pořízený během operace a Bennett
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214609