Leccos si pamatoval, ale většinou to byly pitomosti. Jednou z nejoblíbenějších akcí Společnosti byla milionářská večeře. Sešli se po práci, což znamenalo mezi druhou a třetí odpoledne, v hale skvostně chátrajícího hotelu Palace. Odložili si kabáty a aktovky do šatny, zřízenci dali pětikorunu, aby jim sehnal taxík, a odjeli na ruzyňské letiště, kde nastoupili do přímé linky ČSA do Budapešti (zpáteční letenka 130 Kčs). Na letišti Ferihegy nastoupili do jiných taxíků, které je odvezly do osmanské části města na Rybářskou baštu, a příští tři hodiny se oddávali kulinárním a vi nokulturním radovánkám, které jim tuhý stalinistický režim v Praze odepíral. Když nasytili a napojili sebe a své dámy, dali zřízenci deset forintů na další taxík, odjeli na letiště Ferihegy a v 11 večer nastoupili do zpátečního letadla do Prahy. Kolem jedné hodiny ranní si pak v šatně hotelu Palace vyzvedli svoje aktovky a kabáty a pak každý se svou dámou odjel domů. Problém byl v tom, že si z toho pohyblivého večírku, který prohlašovali za permanentní, pamatoval jenom některé epizody a pár tváří. Události, jména a data se mu slévaly v jediný proud, z něhož se občas vynořilo něco známého. Rozhodně si nepamatoval jména poloviny dívek, s kterými spal, a často ani jejich tváře. Občas se ocitl v rozpacích, když k němu na ulici v Praze přistoupila nějaká fešná padesátnice, šťouchla ho do boku a se spikleneckým mrknutím se zeptala, jestli si na ni ještě vzpomíná. Chtěli tenkrát zapomenout na budoucnost, a proto si teď špatně vybavovali minulost. „Něco si pamatuju,“ řekl po pravdě. „Tenkrát jsem to neměl v popisu práce. Ale chápu, že mi řeknete jenom to, co budete chtít.“ „A proč si myslíte, že vám vůbec budu chtít něco říct?“ „Člověk si rád zavzpomíná. O nic už přece nejde.“ „Vám možná ne. Já mám rodinu, firmu, majetek. Pracoval jsem na tom jak černý dvacet let, abych nemusel chodit po kanálech, zatímco vy jste si budovali demokracii. Nic vám nedlužím.“ „Nám ne, ale sobě možná ano. Nechcete se do smrti ohlížet 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214282
přes rameno a každé ráno, než otevřete noviny, mít strach, že tam bude něco o vás, ne?“ „No jako výhrůžka je to dost chabé. Myslíte si, že dneska někoho šokuje, že jeho soused dělal špiona? Není to jako dělat fízla, a ani za to už se dneska nikdo nestydí.“ „Ví to vaše žena, vaše děti?“ „Věra není na hlavu padlá a žije se mnou pětatřicet let. Myslíte si, že jsem jí každé ráno říkal, že jdu dělat na poštu?“ „A děti?“ „Podívejte, to je jedno. Klukovi bych se nezavděčil, ani kdybych byl Ježíš Kristus, a mladá by na mě nedala dopustit, i kdybych byl Adolf Hitler. Dejte mi pokoj.“ Jehličí pod nohama koní praskalo jako oheň v krbu. Les voněl ranním deštěm. Kdesi zahoukal sýček. K. se už neměl chuť na nic ptát a mlčky vychutnával český les, o kterém se mu někdy v Bělorusku zdálo. „Znáte nějakou Janu Kadeřábkovou?“ „Já jo. A vy?“ „Ne.“ „Tak vidíte. Je to bezvadná holka, táta jim utekl, když jí bylo dvanáct, potřebuje mužskou autoritu, otcovskou figuru, a to jsem já. Až si to vyřeší, najde si nějakýho mladýho kluka a provdá se. A pokud jde o mou paní, po pětatřiceti letech už se na tyhle věci díváte trochu jinak. Já si taky nemyslím, že hraje tenis každý den s dorostenkama. Takže víte, co mi můžete?“ „Nemůžu vám nic.“ Karel Šedivý alias Josef Šilhavý přikývl, otočil Kima a zamířil po pěšině zpátky ke stáji. „Jak jste se k tomu vlastně dostal?“ zeptal se Šedivý, když odstrojovali. „Jak slepý k houslím. Původně potřebovali jen přeložit pár věcí z angličtiny. Potom pár věcí do ruštiny. Jednu malou analýzu…“ „Za mnou přišli na vojně. Prej ,Chtěl byste studovat v Rusku?‘ Chtěl jsem hlavně studovat, tak jsem jim kejvnul. To už musíte být plukovník, dneska se kariéry dělají rychleji.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214282
K. byl ve skutečnosti podplukovník. Odkopaný podplukovník s polepeným personálním spisem. Žádný postup se mu nerýsoval, ale měl nárok na odchod se slušným výslužným. Čekalo ho možná patnáct let procházek s Dorou a večerů u bluesových desek a potom dožití někde v domově. Měl sestru, ale ta žila v Argentině. Kariéry se ze začátku dělaly doopravdy rychle. Bývalý prezident jednou vzhlédl od polévky na Vikárce a omylným zrakem dramatika vybral z pětice přítomných šéfa nové československé rozvědky. C. měl k práci rozvědčíka doopravdy některé předpoklady. Byl dokonale nenápadný, uměl anglicky a přečetl všechny romány Johna le Carré. Na druhé straně měl ale, jako ostatně všichni přítomní u té osudné polévky, za sebou pár desetiletí bohémského života, a na disciplíně a penězích se mu nedostávalo, co mu přebývalo na vzdorovitosti a sexu. Nedělalo mu potíže vytvořit legendu, ale sestavit úřední záznam. Počátky Úřadu byly stejně dramatické jako skromné. V prvních dnech své existence se celý Úřad skládal z C., jednoho notebooku, obsahujícího personální strukturu a první úkoly Úřadu, a z půl milionu korun v hotovosti, vyvedených z rezervy státního rozpočtu. S aktovkou obsahující notebook i rozpočet zašel C. hned první večer do vinárny, kde jeden kamarád oslavoval narozeniny. Druhý den ráno se probudil s příšerným bolením v hlavě, ale zato bez aktovky. Když prohledal celý byt a dovolal se konečně do vinárny, kde žádnou aktovku nenalezli, oblékl se, aby odešel oznámit ztrátu svým nadřízeným a poté spáchat sebevraždu. Byl by se zastřelil hned, jenže k vybavení Úřadu nepatřila v počátcích žádná střelná zbraň. Při zamykání dveří bytu spatřil z jejich vnější strany aktovku, kterou tam musel položit předchozí noci, jak v podnapilosti zápasil s výběrem odpovídajícího klíče a s jeho zasunutím do zámku. Notebook i peníze v aktovce byly, a tak C. odložil sebevraždu na později. „A baví vás to?“ chtěl vědět Šedivý. K. měl matný dojem, že se stává předmětem otáčení on sám. „Jste takový idealista, anebo je to prostě džob?“ 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214282