LÉTALA JSEM ZA SLUNCEM
103
ku našeho manželství. Ale z každé jeho otázky týkající se mé práce u D. a mých plánů jsem měla pocit, že mě považuje za své vlastnictví. „Dává na tebe D. pozor?“ chtěl vědět. „Dbá, aby ses nedostala do potíží?“ „Jak to myslíš?“ „Tys měla vždycky svou vlastní hlavu. Jako třeba s tím klukem, se kterým jsi pobíhala po lese, když jsem tě viděl poprvé.“ „Myslíš Kibiiho?“ „Jo.“ Znovu se chopil skleničky a upíjel whisky přes zaťaté zuby. „Vždycky jsi tady žila tak trochu jako divoška, ne?“ „Nevím, na co narážíš. A když jsme se setkali poprvé, vypadalo to přece, že mě obdivuješ, jak umím s Kibiim lovit. A teď najednou jsem divoška?“ „Já jen říkám, jak na mě tvé chování působí. To, jak tě tu vychovávali, nechali tě lítat s bůhvíkým a dělat bůhvíco… a teď jsi pryč u D., samotná ženská mezi tolika chlapy. To zavání malérem.“ „Já tam pracuju, nehoním žádné milence.“ „Kdyby náhodou ano, okamžitě bych se o tom dozvěděl,“ pravil rozhodně. Sjel pohledem stranou a pak zase hned zpátky ke mně. „Už tak jsi mě dostala do pěkné situace.“ „Já tebe? Tak se se mnou ksakru rozveď a skončeme to.“ Než mohl odpovědět, ozval se v domě šramot a na verandu přišel náš domácí sluha Barasa. Hlavu měl skloněnou, aby dal najevo, že nás nechtěl vyrušit. „Bude si bwana přát povečeřet tady?“ „Ne, v domě, Baraso. Už jdeme dovnitř.“ Když sluha odešel, Jock se na mě přísně zahleděl. „Co je?“ ozvala jsem se. „Služebnictvo žádné klepy neroznáší.“ „Ne,“ souhlasil. „Obvykle ne. Ale stejně vědí, co se v domě děje, ne?“ „Mně je úplně jedno, co kdo ví.“ „Možná ano, ale nemělo by.“ Jedli jsme v napjatém tichu, okolní nábytek jako by na nás padal. Sloužící přicházeli a odcházeli téměř po špičkách a bylo hrozné takhle mlčky sedět, když se člověku chtělo řvát. Jock se bál, že ho zesměšním – nebo spíš že mu
LETALA JSEM ZA SLUNCEM_TISK.indd 103
22.2.2016 16:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214207
104
udělám ještě větší ostudu. Zdálo se, že na nic jiného nemyslí, když se takhle překonal a varoval mě, jako by kolem toho trapného divadýlka, kterým naše soužití bylo, stavěl drátěný plot. Stavět ploty, to mu šlo vždycky dobře. Věděla jsem to od samého začátku, ale tenkrát mě ani ve snu nenapadlo, jak zoufale se jednou budu cítit, až budu takovým plotem obehnaná. Konečně jsem se mohla omluvit a odebrat se do malého pokoje pro hosty, kde jsem spávala. Připadala jsem si popraskaná, rozpíchaná, rozbodaná. Té noci jsem skoro oka nezamhouřila a sotva se rozednilo, vyrazila jsem k autu, i když jsem obvykle zůstávala až do oběda. Po návratu do Soysambu mi Jockova varování a očekávání nešla z mysli, ale jen v těch slabých chvilkách, kdy jsem si dovolila na něj myslet. Většinou jsem dokázala starosti nad svým životem odsunout do pozadí a soustředit se jen na své koně a každodenní trénink. Ještě víc jsem se pohroužila do práce kolem dopoledních cvalů a krmení a dalších úkonů. Dynasty a Shadow Country, mí dva svěřenci, krásně prospívali, ale vždycky byla šance, že je můžu dotáhnout ještě dál; dostat je do téměř dokonalé formy. Před usnutím jsem vždycky přemýšlela nad další prací a díky tomu jsem neměla čas zabývat se svými pochybnostmi a starostmi se životem, prostě jsem je sfoukla jako lampu. Práce, na tom záleželo. Prací překonám všechno. Když konečně nadešel den mé zkoušky, odvezl mě D. do Nairobi. Za řevu motoru jsme mluvili o nadcházejícím dostihu, Jubaland Cupu, a zvažovali všechny sázky i možné konkurenty. O zkoušce jsme nemluvili, ani o tom, jak jsem nervózní nebo jak hrozně se mi stýská po otci a jak vroucně si přeju, aby tam mohl být. A nemluvili jsme o Jockovi ani o tom, že musím uspět, abych se od něj mohla osvobodit. Nebyl čas něco si vyčítat nebo o sobě pochybovat, takže jsem nezakolísala ani ve chvíli, kdy jsem dorazila na zkoušku a setkala se s pohrdavým pohledem malých očí svého zkoušejícího. Byl to předseda Královského dostihového svazu v Keni, v jeho kanceláři bylo vedro a téměř žádný vzduch. Seděl za psacím stolem a zamračeně na mě hleděl. Věděla jsem, co si myslí. Žádná žena není trenérkou koní,
LETALA JSEM ZA SLUNCEM_TISK.indd 104
22.2.2016 16:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214207
LÉTALA JSEM ZA SLUNCEM
105
ani v Keni, ani nikde jinde na světě. Taky mi ještě nebylo ani dvacet. Ale život mě naučil mít potěšení z toho, když mě ostatní podceňují a nevěří, že něco dokážu – jako když se na mě Kibii a ostatní totos v jejich vesnici koukali spatra, a mě to naopak podněcovalo k ještě větším výkonům. Tenhle předseda zkušební komise mě nepochybně považoval ještě za dítě, navíc jsem byla žena – ale pokud předpokládal, že u zkoušky pohořím, mně to stačilo, abych zaplašila poslední obavy, a přimělo mě to skočit výš, ještě víc se snažit a dokázat mu, že se mýlil. Když mi za několik týdnů po zkoušce přišly výsledky, s bušícím srdcem jsem si tu obyčejně vyhlížející obálku odnesla na místo, kde jsem mohla být sama, a rozlomila pečeť. Místo hrozného oznámení, že jsem neuspěla, byl v obálce úřední dokument napsaný na stroji a opatřený podpisem. Paní B. PURVESOVÉ byla udělena licence anglického trenéra s dobou platnosti do roku 1925. Přejížděla jsem prsty po svém jméně a datu, po rozmáchlém naškrábaném podpisu tajemníka svazu a po přehybech listu. Toto je doklad platnosti, moje vstupenka do soutěže v aréně, kterou jsem sledovala většinu svého života, usilovně jsem se na ni připravovala s otcem po boku. Kéž by tu teď byl! Toužila jsem podat mu ten papír a uslyšet byť jen pár střízlivých slov, jak je na mě hrdý. A on by byl hrdý. Projela jsem novou zatáčkou a konečně před sebou uviděla široký pás území, o kterém jsem dosud mohla jen snít a dohadovat se, jak vypadá. Ale byl to osamělý a rozpolcený pocit – stýskalo se mi po tátovi. I když jsem planula nadějí, strašně jsem si přála, aby tu byl, jakkoli to bylo nemožné. D. nařídil kuchaři, aby připravil slavnostní večeři: silné plátky gazelího masa opečené na ohni, broskvový kompot v hustém sirupu a mandlový pudinkový krém, který chutnal jako obláčky. Pořád dokola přehrával na gramofonu svou oblíbenou píseň „All Aboard for Margate“, doléval mi brandy, až se s námi celý večer začal houpat. „Jsi nejlepší ze všech, koho jsem kdy viděl,“ prohlásil, když natáčel gramofon na další přídavek. „Ty máš prostě čistý a přirozený instinkt.“ „Díky, D.“
LETALA JSEM ZA SLUNCEM_TISK.indd 105
22.2.2016 16:18:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214207