Paní Hnátová, nedávno vám bylo devadesát. Počítáte si ty roky ještě? Ne, furt jedu dál. O kolik let jste byla starší než váš bratr Arnošt? O dva roky. O dva a půl dokonce. Bylo to znát? Tuhle jsem na nějakém obědě ukazovala naši starou fotku, a jeden pán se zeptal: „Tady na té fotce, to je Arnošt s maminkou?“ A já mu řekla: „Ne, to je Arnošt se mnou!“ On byl tak vylítanej, že jsem byla ve čtrnácti letech nejmíň o hlavu větší než on. Přerostl mě až po válce. Tak to jste měla aspoň výhodu, když jste se prali. Ale my jsme se neprali, my jsme spolu celkem vycházeli. A bylo to i tím, že jsme byli každej úplně jinej. Vždyť Arnošt o mně rád prohlašoval: „No jo, Hanka, to je naše jedničkářka, slušná holka!“ A měl pravdu? Ale jo. Já jsem ráda chodila na procházky a kamarádila se s hodnýma spolužačkama, kdežto Arnošta bavil sport a celý dny lítal s libeňskýma klukama, jejich eldorádo byl kopec, kterýmu se říkalo Balkán. Kolikrát jsme měli s rodiči srdce sevřený strachy: vždyť oni se chlubili tím, že šli na Libeňskej most a skákali odtamtud dolů do Vltavy! Naštěstí bylo dost vody. To znamená, že jste žili vlastně dvě odlišná dětství? To klukovský a holčičí? Ale taky jsme chodili společně bruslit. Nebo k viaduktu na Balabenku, rostly tam krásný fialový keře, a kluci za nima jednou zmizeli a začali kouřit. Tak jsem Arnoštovi řekla, že to není správný a že to řeknu rodičům. Od maminky pak nějakou slíznul, možná vytáhla i rákosku. Kouřil dál, nebo si nechal domluvit? Myslím, že mu na ty cigarety došly peníze. On to kouření nejspíš pochytil od našeho tatínka. Ten když dokouřil cigaretu, tak 97
2HORACKOVA_280.indd 97
16.2.2016 12:39:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214196
ji netípnul do popelníku, ale o nohu naší dřevěný židle, a maminka se zlobila. Ale zase ne moc nahlas. Tatínek taky někdy vytáhl rákosku? No maminka byla přísná a tatínek strašně hodnej. Zle bylo jedině, když Arnošt někde žebral a on mu na to přišel. To dostal pěkně napráskáno. Arnošt žebral? Tak spíš chodil koledovat. My jsme neměli moc peněz, ale prožili jsme velice pohodový dětství. Tatínek nám hrál každou neděli na mandolínu, kterou si přivezl z války, a bral nás na dlouhý vlastivědný procházky. Chodili jsme pěšky z Libně až do zoologické zahrady. Vidíte, a já jsem slyšela, že to byl právě tatínek, který Arnošta podporoval, aby se nikdy nedal, aby se ozval... To je pravda, on mu radil: „Když dostaneš facku, tak vrať dvě!“ Náš tatínek byl bojovný, protože prožil první světovou válku na Piavě. Rád nás vodil na nejrůznější vojenský přehlídky a můžu říct, že mi to zůstalo dodnes. Jakmile dávají válečný film, tak si ho nenechám ujít. Mluvil váš tatínek někdy o tom, co se mu na Piavě stalo? Mluvil, ale zpětně lituju, že jsem se ho nevyptávala víc. Člověk by dnes kladl všelijaký otázky. Protože v těch zákopech to muselo být příšerný a vojáci zkusili jako psi. Nebylo snadné vydobýt svobodu: jeden voják se tam zbláznil, tatínka bodnul a poškodil mu játra. Ale domů ho nepustili, naopak ho po válce poslali ještě na dva roky na Slovensko, takže ve vojenském stejnokroji celkem strávil šest let. Umíte si to představit? Moc ne. To ho asi válka hodně poznamenala... Ale on měl dobrou povahu. Musel ji mít, protože když mu bylo dvanáct, tak mu zemřel tatínek a jeho maminka zůstala sama s dvěma dětmi. Když se vrátil z vojny, tak si v Libni otevřel obchod s textilem a našel si naši maminku. V roce 1923 se oženil a o rok později jsem se narodila.
98
2HORACKOVA_280.indd 98
16.2.2016 12:39:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214196
Říkala jste, že jste s Arnoštem měli jiné kamarády i zájmy. Co vás spojovalo? Já bych řekla, že nás oba zajímalo, co se děje okolo nás. Tedy nám se nedělo nic, my jsme žili v demokratickým státě, ale slyšeli jsme, co se děje v Německu. A pak jsme viděli zoufalé emigranty, jak k nám utíkají s ruksakem na zádech, jak nemají kam jít... Možná naši sousedi nebyli tak citliví, ale pro nás to byl šok. Dodnes si pamatuju jednu židovskou rodinu, která v Libni začala prodávat vejce, nebo jak v průchodě divadla Voskovce a Wericha najednou vyrostla nová cukrárna. Tihle emigranti byli zřejmě vyučení cukráři, protože jejich cukrovinky byly tak lahodný... Samej oříšek a mandle! Už jsem říkala, že maminka byla z Moravský Třebový? To byly Sudety, ne? Proto taky maminka nejdřív vůbec neuměla česky. Chodila jenom do německých škol, ale když se vdala, začal tatínek dbát tvrdě na to, aby se česky naučila. A ona pak opravdu mluvila naprosto bez přízvuku, jako rodilá Češka! To znamená, že i vy děti jste uměly výborně německy? Tak Arnošta němčina moc nebavila. Ale když jsme do Moravské Třebové jezdili na prázdniny, tak si mě babička vždycky posadila na klín a učila mě slovíčka: „Das ist ein Tisch, das ist die Katze.“ Ale já jsem chtěla říct něco jiného: v tom maminčině rodném domě v Třebové žil její starší bratr, který měl dcerku Věrku. Osm let jí bylo, do školy chodila, kamarádila se všema... A najednou z ní byla židovská svině. Tu proměnu jste měli přímo před očima? No děti jí nejdřív nadávaly a pak po ní začaly házet kameny, tak ji tatínek radši odvezl do Prahy. Počkejte, to není přesný. Strýc ji odvezl na jaře a my jsme u nich ještě v tom létě byli. Oblékli jsme si na sebe něco červenýho, něco bílýho a k tomu modrou sukni nebo kalhoty, hlavně aby to bylo v národních barvách, a chodili jsme pyšně v Třebový po náměstí. To jsme fakt
99
2HORACKOVA_280.indd 99
16.2.2016 12:39:54
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214196