Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY
i jedním z hlavních bodů programu českého liberalismu jako hlavního předpokladu uskutečňování občanských svobod; jak bylo již řečeno výše, kulturní a vzdělávací instituce také představovaly struktury, ve kterých bylo zastoupení etnických Čechů větší, než jaké bylo jejich zastoupení v celkové populaci. Liberální požadavky byly u Čechů, jakožto i u dalších národnostních společností monarchie spojovány s požadavky národnostními – je typické, že zde nikdy nevznikla jednotná liberální nadnárodní strana. Nikoho nepřekvapí, že důležitou roli zde sehrávají – kázajíce, učíce, píšíce – intelektuálové, pro něž jazyk představuje nejdůležitější nástroj (médium) moci. Mezi politickými elitami národů střední Evropy je v období emancipace jejich národních společností zastoupeno ve srovnání se západoevropskými státy větší procento intelektuálů.15 Před rokem 1848 sehrály v industrializaci českých zemí významnou úlohu hornaté a méně úrodné severní příhraniční oblasti, které byly osídleny převážně německy mluvícím obyvatelstvem. To bylo oproti české společnosti zasaženo důsledky modernizace s časovým předstihem. Postupná industrializace českých zemí je vzhledem k rozdílným společenským pozicím obou zemských jazyků také z větší části dílem obyvatel hovořících německy. Vzhledem k opožděné modernizaci českojazyčných území – lze hovořit o jednogeneračním až dvougeneračním zpoždění – dochází především v české společnosti v Čechách k vytváření národního vědomí dříve než k utváření třídní příslušnosti. Česká liberální politika se v roce 1848 nemohla opřít o sebevědomé měšťanstvo, o majetnější průmyslové či obchodnické vrstvy. Naopak sociální protiklady se v Čechách do 70. let, na Moravě a ve Slezsku až do konce století shodovaly s etnicko-jazykovým odlišením (Seibt 1996: 229). V českojazyčném prostředí chyběla liberálnímu myšlení nejen dostatečná měšťanská základna, ale chyběly zde také dostatečné osvícenecké tradice, ze kterých liberalismus v západní Evropě čerpal a na které navazoval. Jazykově české osvícenství, které by pronikalo širokými vrstvami a stalo se zdrojem jejich sebeuvědomění, prakticky neexistovalo. Po vzniku ústavnosti liberální představitelé vznikající české národní společnosti nepřijali rakousko-německou buržoazii jako nositelku liberalizačních změn. Ona na druhou stranu nebyla ochotna uznat existenci české společnosti jako kulturně autonom15 Blíže k pojetí „nedouka“ rozdmychávajícího národnostní nesnášenlivost viz Seibt (1996: 188, 202).
98
cesi.indd 98
20/10/2015 15:56:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214183
OBČANSKÁ SPOLEČNOST V ČESKÝCH ZEMÍCH
ního společenství s aspirací na uskutečnění státně politické svébytnosti (Urban 1995: 24). Toto rozdílné chápání českých zemí komplikovalo česko-německou spolupráci na liberálních základech. Obě jazyková společenství v českých zemích pak ve snaze posílit své postavení hledala spojence v neliberálním prostředí. V českých zemích, kde byly nositeli emancipačního hnutí maloměstské vrstvy, zaujímali Češi v kritických chvílích často konzervativní postoj. Jak ukazuje Jiří Rak (2013: 167–173), státoprávní naděje českého politického hnutí nebyly spojovány s parlamentními institucemi monarchie, ale téměř výlučně jen s osobou panovníka. Bylo jistým paradoxem, že česká politická reprezentace od císaře opakovaně požadovala, aby se choval jako absolutní monarcha a nebral na vědomí nesouhlasné stanovisko vídeňského parlamentu k otázkám státoprávních vztahů mezi českým královstvím a císařstvím. Po odmítnutí fundamentálních článků v roce 1871 se dokonce slova „ústavověrný“ nebo „ústavácký“ stala v Čechách nadávkou a říšská rada byla opovržlivě nazývána jako „rajchsrát“. Čeští liberální poslanci byli vzhledem k rozvrstvení politických sil na českém sněmu vždy odkázáni na spolupráci s konzervativním táborem. To byl závažný faktor, který trvale limitoval možnosti české liberální politiky. Na protest proti centralistické politice Vídně nastoupila v roce 1863 česká politická reprezentace vůči říšské radě (dolní komoře vídeňského parlamentu) politiku pasivní rezistence, ve které setrvala (s drobnými přestávkami) až do roku 1879, tedy celých 16 let (v menší míře Češi praktikovali politiku pasivní rezistence také vůči zemským sněmům). Právě na protest proti údajné neproduktivitě politiky pasivní rezistence a ve jménu parlamentního aktivismu vznikla roku 1874 Národní strana svobodomyslná (mladočeši), jejíchž sedm poslanců vstoupilo téhož roku na český zemský sněm; jejich účast však byla spíše symbolická a neměla větší politický význam (Urban 2000: 219). Ve stejném roce zpochybnili zástupci staročechů na Moravě (v čele s Aloisem Pražákem) politiku pasivní rezistence a též se vrátili do zemského sněmu i do říšské rady. Jak již řečeno, staročeši (z Čech) se přihlásili k pozitivní politice až po roce 1879, čímž suspendovali maximální státoprávní požadavky. Od okamžiku, kdy čeští představitelé nastoupili cestu (přezdívanou jako „drobečková politika“) postupného dobývání pozic ve státní správě, vytvářeli krok za krokem vlastní vnitřní struktury, čímž vznikaly předpoklady pro možnou realizaci státního práva. To probouzelo obavy Němců a němečtí poslanci, kdykoli ztratili většinu na zemských sněmech (ovládali 99
cesi.indd 99
20/10/2015 15:56:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214183
Karel B. Müller / ČEŠI, OBČANSKÁ SPOLEČNOST A EVROPSKÉ VÝZVY
s dvěma přestávkami zemský sněm v Čechách do roku 1883, na Moravě do roku 1906), přistupovali k bojkotu zemského sněmu zase oni a požadovali samostatnost jazykově německých území, což česká veřejnost odmítala. Jak říká Otto Urban (1995: 25), „boj proti státu“ se v souvislosti s drobečkovou politikou změnil v „boj o stát“. Česko-německý jazykový spor tak do jisté míry překrýval a omezoval působení a soutěžení jiných ideologií. Společnost v českých zemích dávala přednost emancipaci národní před emancipací liberální. Nedostatečná sociální diferenciace české společnosti tak způsobovala, že převažovala idea národní jednoty nad ideou individuální lidské svobody. Nacionalismus tak čelil liberalismu, a bylo-li to třeba, spojil se s konzervativním táborem, tedy s feudalismem. Vzájemná kolize liberalismu a nacionalismu, tedy občanského a etnického principu, vystihuje kontroverzní charakter středoevropského nacionalismu, který de/formoval dynamiku politických, ekonomických a sociálních vazeb uvnitř společnosti v českých zemích, což samozřejmě komplikovalo demokratizaci a liberalizaci habsburského státu. Příznačné je v této souvislosti to, že se čeští ministři (např. Kaizl, Jireček), kterým ležel na srdci i zájem státu a kteří prosazovali politiku „odpovědnosti“ vůči státu, často setkávali s velkou nelibostí svých krajanů (Podiven 1991: 260, Bibó 1997: 206). Ostatně jak udává Karel Malý (1997: 218), sám vstup do státního byrokratického (zeměpanského) aparátu byl často chápán jako národní zrada. V této souvislosti vyvstává otázka, zda opravdu byly dobové síly nacionalismu podchyceny, jak se často soudí, pro tvořivé civilizační úkoly a pro hodnoty občanské společnosti.16 Situace po roce 1867, kdy prosincová ústava položila základní kámen rovnoprávnosti rakouských národností („národních kmenů“) a jazyků, bývá někdy přirovnávána, jak již bylo výše naznačeno, k „boji rakouských národů o stát“. Problém etnicko-jazykových skupin nebylo možné řešit standardním principem parlamentarismu, principem většiny. Většina, která byla vždy chápána národnostně/etnicky, zde nepředstavovala možný legitimizační nástroj řešení konfliktů. Národně politická menšina se nikdy nemohla stát většinou politickou pomocí demokratických metod, aniž by nedošlo ke změně hranic. Z toho hlediska šlo o zablokovaný politický systém, který neobsahoval pro demokratický vývoj společnosti zásadní podmínku, sice 16 Blíže ke vztahu občanské společnosti a moderního nacionalismu např. Loewenstein (1991: 7–24) či Štaif (1998: 21–23).
100
cesi.indd 100
20/10/2015 15:56:55 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214183