Vůdcovství
se vypravil vypudit Pompeia z Řecka. Avšak v bitvě u Dyrrhachia se jen se štěstím vyhnul katastrofální porážce, když se pompeiovcům podařilo prolomit jeho obranu. Nato se stáhl do Thesálie a při postupu se spojil s ostatními částmi svého vojska, které zatím dorazily z Itálie. Pompeius a Caesar se pak utkali v bitvě u Farsálu, ve které byl Pompeius 9. srpna roku 48 př. n. l. přesvědčivě poražen, třebaže měl nad Caesarem převahu v pěchotě i jízdě. Mnoho Pompeiových stoupenců a senátorů se rozprchlo do různých koutů římského světa, aby zde podněcovali další odpor proti Caesarovi. Ostatní získali od Caesara milost. Pompeius uprchl po své porážce do Egypta, kde byl ale na příkaz krále Ptolemaia XIII. zákeřně zavražděn. Caesar pronásledoval Pompeia do Alexandrie, kde mu však byla prodána pouze uťatá hlava jeho rivala a někdejšího spojence. Přesto nechal Caesar přepravit a pohřbít Pompeiovy ostatky se všemi poctami, neměl s ním přece ideové spory, a tak ani důvod pronásledovat ho až za hrob. V Alexandrii se Caesar zapletl do občanské války mezi Ptolemaiem a jeho sestrou, manželkou a spoluvládkyní, královnou Kleopatrou. Zřejmě kvůli Ptolemaiově roli v Pompeiovou zavraždění se Caesar přidal na stranu Kleopatry. Caesar dosadil Kleopatru na egyptský trůn a stal se otcem jejího syna Ptolemaia XV. Caesara známého jako Kaisarion. Po několika měsících strávených v Egyptě u Kleopatry se Caesar v roce 47 př. n. l. obrátil do Malé Asie proti pontskému králi Farnakovi II., který přepadal tamní římské provincie. Po krátkém, pětidenním tažení byl Farnakés poražen v bitvě u Zely. Senátu poslal pak Caesar stručný komentář svého vítězství: „Veni, vidi, vici“ („Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem“). Odtud se vypravil do Afriky, aby se vypořádal se zbývajícími Pompejovými straníky. Republikáni resp. stoupenci Pompeia byli definitivně poraženi, takže republika fakticky došla svého zániku. Diktatura a reformy římské společnosti a vlády V září roku 45 př. n. l. se Caesar vrátil do Itálie. Jedním z prvních opatření, které učinil, bylo sepsání závěti, v níž ustanovil Gaia Octavia svým dědicem. V rozporu s očekáváním nepřistoupil Caesar k proskripcím svých nepřátel, ale každému, kdo se proti němu postavil, udělil milost. Na počest Caesarových velkolepých vítězství byly uspořádány honosné hry a jiné slavnosti. Stal se doživotním diktátorem a navíc dostal neomezené právo vyhlašovat válku a uzavírat mír, navrhovat (či spíše určovat) úředníky do všech funkcí a disponovat státní pokladnou. V Římě sice v letech, kdy se stal jeho vládcem, strávil jen málo času , přesto se mu v tomto krátkém období podařilo zavést množství reforem. Zjednodušil možnost nabytí římského občanství, které hojně uděloval galským, hispánským a africkým provinciálům, čímž započal romanizaci těchto zemí. Současně nechal zvýšit počet senátorů ze šesti set na devět set a vřadit mezi ně dokonce i některé galské náčelníky. Snažil se přitom uspokojit zájmy nejširších vrstev římské společnosti, aby zajistil uvnitř říše klid a tím její sílu navenek. Staral se o armádu, která mu byla hlavní oporou na cestě k moci a při výkonu moci; sice již dříve dával vojákům a důstojníkům podíl na kořisti, zajatce do osobního vlastnictví, čestné dary, příděly půdy a podobně, ale teď se stal dvojnásobně štědrým. Římské chudině natrvalo zajistil bezplatnou distribuci obilí ze státních prostředků a vytvářel pro ni pracovní příležitosti. Nezámožným občanům zajistil úlevy při splácení dluhů a nájemného, podporoval řemesla a dbal o pořádek ve veřejných tržištích; udělil občanství cizím lékařům a učitelům, aby je přivábil do Říma. Zámožné občany si získal 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS214154