98 | Koučování
Poznámka: „Co se děje?“ Blok otázek nabízí dialog s Pepou. Kdyby po výborné první větě nenásledovaly věty další. „Pepo, v čem to je, že ti to tak nejde od ruky?“ Otázka je přátelská. Obrat „nejít od ruky“ je obecně přijatelný. „Děje se něco doma? Nebo v týmu jsou nějaký problémy?“ Aniž jsme dali Pepovi šanci, aby sám řekl, v čem je problém, tak mu předestíráme naše možnosti. Podsouvání může vést k tomu, že nám Pepa potvrdí naši domněnku, aniž je pravdivá. Výsledkem je monolog, který upozornil Pepu na to, že jsme si všimli, že něco s jeho prací není v pořádku. Jestliže bychom sledovali právě tento cíl, pak jsme zvolili dobře. Pokud bychom skutečně chtěli znát příčinu, pak jsme zareagovali špatně.
Další možnosti, jak bychom se mohli zeptat: ●● „Josefe, zdravím tě. Koukal jsem, že máš tři chyby v dodacím listě. Co je s tebou?“ ●● „Pepíku, tři chybějící záznamy v dodacím listě od tebe neznám. Děje se něco?“ ●● „Pepo, ty jsi můj dobrý pracovník a minulý týden jsi měl tři chyby v dodacím listě. Pojďme si na to sednout a zjistit, v čem to bylo.“ V každé otázce nebo koučovacím minibloku by měl být vyjádřen pocit, že náš dobrý vztah trvá a že jsme ochotni pomoci. Je možné, že panu Josefu Novákovi by více vyhovoval formální přístup: ●● „Pane Nováku, rád bych s vámi pohovořil o třech chybách, které jste měl v dodacím listě minulý týden. Byl jsem překvapen, když jsem to zjistil, protože vždycky jste měl práci v pořádku. Tak jsem za vámi přišel, abychom to společně probrali.“
!
Praktický tip:
Je dobré, když zvolíme otázku otevřenou a krátkou: „Co se děje? V čem je problém? Co je?“ Otevřená otázka komunikaci rozproudí, a to na začátku rozhovoru potřebujeme.
U pokládání otázek by se druhý neměl cítit tak, že ho tlačíme do určitého scénáře. Možná vám bude připadat povědomý scénář rodičovského dialogu:
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213943
Už konečně ty koučovací otázky | 99
„Co jsi dostal z písemky z matematiky?“ „Čtyřku.“ „Kdy paní učitelka řekla, že budete tu písemku psát?“ „Před týdnem.“ „Byla písemka důležitá?“ „Asi jo.“ „Co jsi měl jiného na práci celý minulý týden?“ „Nevím.“ „Nechtělo to podívat se na učení místo dívání se na televizi?“ „Hm…“ „Co myslíš, že teď bude následovat?“ Podobný systém otázek a odpovědí se používá v reklamě. Otázka
Očekávaná odpověď
„Myslíte si, že zdraví je důležité?“
Ano
„Přispívá ke zdraví i strava?“
Ano
„Jsou mléčné produkty vhodné pro zdravý životní styl?“
Ano
„Naše jogurty jsou prospěšné pro vaše zdraví!“
Ano a hned si koupím raději tři!
Připravené otázky Při pokládání otázek by se mělo jednat o plynulý rozhovor. Otázka by v daném kontextu měla být logická. Je zajímavé sledovat jednotlivé talk show pořady, jak se od sebe liší. Jsou pořady, ve kterých má hlavní aktér připravené otázky a ty používá bez ohledu na to, jak se rozhovor sám vyvíjí. Divácky atraktivnější je ale jiný typ pořadů – kdy dochází k živému dialogu obou aktérů. Speaker má základní informace o druhé osobě, ví, na co by se chtěl zeptat, ale v rozhovoru reaguje na skutečné odpovědi nebo poznámky druhé strany. Je dobré vědět, které otázky jsou užitečné, a ty pak v průběhu rozhovoru použít. („Co se stalo? Jak jsi to udělal? Jaký byl dopad?“) Řada otázek nás napadne přirozeně, pokud budeme druhému naslouchat. Někteří koučové mají připravené téměř všechny otázky. Já bych doporučovala se řídit zdravým rozumem. A přemýšlet o tom, zda se otázka hodí, zda je pro druhého přijatelná, zda jí rozumí a ví, na co se skutečně ptám a k čemu to vede. Při práci profesionálních koučů se doporučuje použít projekční otázky: ●● „A když si představíš, že je vše šťastně za tebou, jak budeš s kolegyní komunikovat?“ ●● „Kdyby ti někdo vyprávěl tento příběh, co bys mu poradil?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213943
100 | Koučování
●● „Kdyby byla možnost se zlepšit v určité manažerské dovednosti, která by to byla?“ ●● „Kdybys mohl někomu poradit v situaci, v níž jsi sám, co bys mu poradil?“ Pro někoho jsou tyto otázky složité a umělé. Ne každý je schopen a ochoten se vžívat do druhých lidí. Nevědí, na co mají odpovědět. Připadá jim nelogické, že jim kladete otázku, jako kdyby odpověď znali – vždyť za vámi přišli, protože sami neznají odpověď na problém. Někdy se doporučuje používat cirkulační otázky. Jsou to otázky, které vedou druhého k tomu, aby o sobě mluvil z perspektivy druhého: ●● „Kdyby o tobě mluvil tvůj zástupce, co by řekl?“ ●● „Kdybych se zeptala tvých podřízených, jak ses změnil během posledních tří měsíců, co by mi odpověděli?“ ●● „Jak myslíš, že by hodnotil tvoji pracovní kariéru tvůj nejbližší kamarád?“ Tyto otázky jsou dobré v tom, že nutí druhého přemýšlet i o jiných stanoviscích než o svém. Může si uvědomit, že vlastní odpověď nezná a chce ji znát (např. jak mě hodnotí můj zástupce). Jejich předností je, že mohou aktivovat druhé, aby zjistili, co je potřeba. Bývá to dobrý podnět ke konci rozhovoru, který se dostal do fáze analýzy problémů a hledání řešení. Další přínos otázek, jimiž se ptám na stanovisko druhého, je v tom, abych lépe pochopila, v jaké atmosféře problém řeší.
Z praxe: „Pracovní problémy domů nepatří“ Kouč: „A co na tvoje problémy, které máš v práci, říká manželka?“ Koučovaný: „Já doma žádné pracovní věci nerozebírám. Doma má být klid. A stejně tak s tím neotravuji nikoho ze svých známých.“
Poznámka: Jedna z mála možností Je pravděpodobné, že rozhovor se mnou je zřejmě jednou z mála možností, kdy o svých problémech může koučovaný hovořit.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213943