98 Jesse Bullington
tie začala okamžitě zatahovat. Stejně tak si všimla, jak se krev rozlitá po nestvůřiných zádech kolem sekery stahuje zpátky do těla. Topůrko se roztřáslo, jak se maso snažilo scelit. Teprve tehdy ta strašlivá věc upadla do bezvědomí. Dívce bušilo ve spáncích a kolena se jí třásla. Opřela se o zeď, aby se udržela na nohou. Zdálo se jí mimořádně nespravedlivé, že po vší té snaze bestie stále dýchá, a ještě ke všemu se rychle dává dohromady. Nikolety se zmocnil hněv, přiměl ji vytrhnout stvůře ze zad sekeru a zatnout ji znovu – přímo za ucho, kde neměla kožich. Bezvládné tělo se chvíli otřásalo. Dívka s uspokojením shledala, že se rána hojí mnohem pomaleji než ta na hřbetě, kde už teď byla pouhá jizva. Důmyslné děvče chápalo rychle. Rubalo dál a dál, dokud se mu nepodařilo useknout zrůdě hlavu. Všechno kolem brzy pokrývala směs rudých, černých i žlutých tělních tekutin, v nichž plavaly odštěpky kostí. Hlava se konečně odkutálela do rohu místnosti, odkud se dívala přímo na dívku. Krev jí vytékala z tlamy, uší i nosu a bledé oči mrkaly. Nikoleta začala křičet a nepřestala, dokud se jí nezmocnily mdloby. Procitla s trhnutím. Oheň vyhasl. Do místnosti zvenčí dopadalo světlo. Obě zrůdy stále ležely na sobě jako naskládané dříví a k její úlevě byly stále stejně nehybné. Sekera, kterou si celou dobu tiskla k prsům, studila. Její vlhkou hlavici měla přilepenou k líci. Odtrhla ji a zvedla se na nohy. S naříkáním se vydala ven, do lesa. Šla pomalu, neboť si byla dobře vědoma krvácející nohy. Nakonec narazila na potok. Rannímu chladu navzdory se položila na mechem za-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213924
Prznitelé hrobů 99
rostlé kameny a ponořila se do mělké bystřiny. Sotva popadala dech a celá se třásla, ale nakonec se jí podařilo trochu se sebrat. Smyla ze sebe zaschlou krev a snažila se nevnímat, jak strašně ji pálí kůže a utržené rány. Potom se položila do spadaného listí na břehu. Z těla jí stoupala pára. Smála se. Potom vzlykala. A pak se zase smála. Po nějakém čase si uvědomila, jak znecitlivělou a ztvrdlou má kůži. Nakonec se přiměla prohlédnout si poraněnou nohu. A zatímco si zlehka prohmatávala nateklou kůži okolo čtyř šrámů, praskla za ní větev. Aniž by se ohlédla, okamžitě věděla, že to musí být nestvůra, kterou považovala za mrtvou. Zvíře s hlavou starce. Když předtím viděla tu pokřivenou, ale bezesporu lidskou hlavu, jak na ni zírá z rohu místnosti, jen mdloby ji zachránily před šílenstvím. A bylo jí nad slunce jasnější, že jestli tu věc ještě někdy uvidí, zastaví se jí hrůzou srdce… A teď ke všemu věděla, že ta věc nejde zabít. Zkusila se modlit, ale vyšlo z ní jen slabé zasténání. A proto začala bezhlesným křikem prosit o pomoc svého otce, Panenku Marii i čarodějnici a les a potok. Byla příliš slabá na to, aby utíkala nebo se i jen pohnula. Všechna její odvaha i síly už byly vyčerpány, a tak jen kvílela, dokud samým vypětím znovu neomdlela. Převalila se ve spánku blíž k ohni a přitáhla si houni k tělu. Pomalu přicházela k sobě, přestože se tomu chtěla vyhnout. Praskání polen v ohni jí na podřimující tváři vyvolalo úsměv. Nakonec se – s víčky stále ještě zpola zalepenými – přece jenom rozhodla vstát a vypovědět otci o soužení, o kterém se jí zdálo. Určitě se za pár týdnů vydají do města, aby se mohla pomodlit v kostele. Ale ještě
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213924
100 Jesse Bullington
než se stačila opravdu probudit, bolest v noze ji upozornila, že se všechny ty hrůzy doopravdy staly. Po obličeji jí začaly stékat slzy, neboť první, co uviděla, byly temné obrysy stromů, stojící tam, kam už světlo ohně nedosáhlo. Uhlíř, který na ni narazil u bystřiny, seděl hned vedle, a pozoroval ji s narůstající zvědavostí. Pochopitelně slyšel o divokých lidech žijících v lesích, lidech, kteří dokázali běžet celé hodiny a chovali se jako zvířata. I ten nejposlednější drvoštěp vyslechl za život nespočet takových příběhů. Příběhů, které se ale nikdy neukázaly jako pravdivé. To nejpodivnější na dívce byl bezesporu nedostatek vlasů a ochlupení, tedy až na chomáček, jenž ho nutil červenat se, kdykoli mu oči zabloudily mezi její nohy. Už ne dívenka, ale ještě ne úplně žena, pomyslel si při pohledu na tu krásu. Přišla mu nádherná. Že byla úplně holá, ho vůbec netrápilo. Spíše se bál, že by mohla být posedlá, nebo ještě hůř, čarodějnice. Sledoval ji celou dobu, co spala, a mísily se v něm údiv a úděs. Chvílemi si říkal, jestli by neudělal líp, kdyby ji nechal tam, kde ji našel. Magnus, poněvadž tak se uhlíř jmenoval, málokdy potkal v lese jiné lidi, natožpak ženské. Zpravidla se s nimi vídal, jen když každých pár týdnů dotáhl vypálené uhlí do města nebo vesnice. Při těch řídkých příležitostech se nikdy nesetkal s dívčinou, jež by pro něj měla vlídné slovo. Řemeslo se naučil od otce, a tak měl ve dvaceti letech umouněný nos a prsty tak, jako ti, co se téhle práci věnují celý život. Když viděl, jak se dívka dala do pláče ještě dřív, než se probudila, sevřely se mu útroby. Aby v milíři řádně vypálil uhlí, musel dva dny a dvě noci dávat pozor na oheň, takže
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213924