dince jsou rozumní lidé cizí, a možná i odporní. Zcela jistě odporní byli Janě, vždyť ještě nedávno psala Zbyňkovi: braňte mě moru, tyfu a zdravého rozumu.343 Na jaře vychází její knižní debut, novela Hrdinství je povinné. Hlavní postava, Petr, píše po návratu ze stavby mládeže reportáž, v níž chce vylíčit nedostatky stavby. Retrospektivně vypráví své zážitky344, zároveň se však snaží pochopit postoj matky, která se za války rozhodla zůstat v Praze a za účast v odboji skončila v koncentračním táboře, kde také zemřela. Petr s otcem válku strávili v bezpečí v Anglii. Mladý muž se od své tety dozvídá, že matka měla v Praze milence, s nímž se rozhodla zůstat. V rozhovorech s otcem, a později i s matčiným milencem, se snaží najít odpověď na otázku „Jaká byla maminka?“. Odpověď na tuto otázku bude Jana hledat ve většině své tvorby. Nejvíce v matčině biografii Adresát Milena Jesenská. Reakce kritiků jsou různé. Kritik Pohorský ve Večerníku Praha už v titulku konstatuje, že Hrdinství je nudné, vyčítá autorce, že jí chybí konkrétní představivost, která by dovolila názorně vyvolat lokální a časovou atmosféru. Novela se mu zdá být příliš abstraktní, rodinný příběh hlavní postavy banální. Je to autorský začátek, který nepřesvědčuje345. Recenzent z Lidové demokracie si naproti tomu všímá, že novela má nejblíže k reportážnímu stylu, což bohužel nepovažuje za přednost. Podle něj při osobní zpovědi mladého zklamaného účastníka stavby tento styl není na místě: oslabuje cenu pravdy, k níž kniha velmi poctivě a sympaticky směřuje.346 Zato v Literárních novinách Jan Lopatka publikuje téměř oslavnou recenzi Hrdinství. Ačkoli je obvykle podezřívavý při čtení literatury o literatuře, příběhu o psaní, zde mu to nijak nevadí. Chválí kompozici a osobitě viděnou látku příběhu. Dokonce neváhá napsat přímo: Je to literatura. Literatura poctivá, myslivá, neambiciózní, nezhlíží se sama v sobě.347 343
Krejcarová, Jana, Clarissa…, op. cit., s. 47. Příběh hrdiny novely Hrdinství je povinné viz kapitola 28. 345 Pohorský, Miloš, Hrdinství je nudné, v: Večerník Praha, 118/1964. 346 Lidová demokracie, 14. 5. 1964, s. 5. 347 Lopatka, Jan, Kde končí víra, láska, naděje a souvislosti, v: Literární noviny, č. 21, 23. 5. 1964. 344
[100]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213915
40. Vyšel jsem raději před Violu před jediný pražský poetický podnik bylo to pozdě v noci čekal jsem na dvorku fantóma čekal jsem, že tam bude Elizabeth Barret Browningová nebo pan Shakespeare byla tam jenom jedna paní v kožešinovým baretu a hlas jí práskal jako browning v zásobníku měla plno nadávek říkala že se musejí zakázat ty večery s poezií a jazzem že prý má po noční a kdo to má poslouchat zburcovala celý barák všechny sousedy a správce jenom fantazii ne tu přizabila348 Jedenatřicetiletý absolvent filozofie Ladislav Lipanský, pracující obvykle manuálně jako pomocný dělník v ČKD, vulkanizér, průvodčí v tramvaji či brigádník v kladenských dolech, po recitaci této básně sklidil ve Viole bouřlivý potlesk. Do vinárny chodil za svým kamarádem – jakožto ctižádostivý autor, jemuž už pár povídek a překladů vyšlo tiskem, navázal přátelství i s Jirkou Ostermannem. Toho večera, kdy Ostermann pozval Lipanského349 na pódium, seděla v hledišti také Jana. I jí se líbil přednes vousatého básníka s divokýma očima zděděnýma po předcích z Podkarpatské Rusi. Jana poznala Jirku Ostermanna už o pár let dříve, když se vrátil z vojenské služby, během níž začal vystupovat s recitačními pořady. I po skončení vojny dál jezdil recitovat po vojenských jednotkách, živil se tím a kromě toho to dělal rád a nehodlal dělat nic jiného350. Po nějaké době se 348
Müllerová, Veronika, Ostermannova Viola, op. cit., s. 15. Rodné jméno Ladislava Lipanského znělo Chimčuk. 350 Černá, Jana, Chybami se chytrá hlava učí, v: Divoké víno, 3/1968, stránky nečíslovány. 349
[101]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213915
viděli znovu, Jana totiž zahlédla plakát k jeho vystoupení v kině Praha: Šla jsem se podívat ještě týž den, bylo to představení komplikované vším možným od technických závad až po rozpaky trochu překvapeného obecenstva, ale bylo to dobré a texty, ze kterých byl pořad sestaven, se vymykaly všemu, co do té doby recitoval.351 Za pár dní mu zavolala, aby mu poblahopřála, ale ve sluchátku uslyšela smutný, zlomený hlas. Poetický kabaret zase neměl kde vystupovat a Ostermann musel chtě nechtě nastoupit do nového zaměstnání, měl předčítat smuteční projevy v krematoriu. Básničky naštěstí nebožtíkům nepředčítal dlouho, brzy se totiž otvírala Viola. Jana se rychle stala členkou souboru. Podle některých tam pracovala jako kulisák, podle jiných jako šatnářka. Nebyla ale zaměstnaná přes RaJ, v archivu Pražské kulturní služby, jež vyplácela honoráře za tvůrčí práci ve Viole, Janina složka není. Dokumentace ze šedesátých let však není kompletní, takže může být pravdou i tvrzení Ladislava Lipanského, že s Janou společně připravovali některé pořady pro Violu352. Údajně se měli podílet na programu Nechutnám ptákům ani lvům a být spoluautory hry Džez náš vezdejší. Odbor školství a kultury ONV Praha 7 Obvodnímu soudu pro Prahu 7 Praha, dne 24. 2. 1964. NÁVRH Navrhujeme vyslovení ústavní péče nad nezl. Martinem a Františkem Černých, bytem Jankovcova 47, z následujících důvodů: (...) J. Černá se s J. Krátkým rozešla, později žila s druhem Václavem Wittmanem, který se od ní odstěhoval, nyní žije s jakýmsi Lipanským. Vystřídala různá zaměstnání, nyní tvrdí, že je schopná pracovat pouze jako dramaturg nebo vůbec pomáhat v umělecké práci, snad také vypomáhala v Divadle poesie (Praha 1, Národní tř. 7), kde zmíněný Lipanský je prý dramaturgem. (…) 351 352
Tamtéž. Horáčková, Lucie, Jana Černá jako představitelka poválečné bohémy..., op. cit., s. 18. [102]
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213915