je snadné nechat se unést magií dávných časů, ale jak stárnete, kouzlo postupně vyprchává. Jenže mně tehdy bylo šest a ta věc pro mě byla největší zázrak na světě. A já ho ukradl. Znovu jsem zatřásl koulí a znovu všechno zmizelo ve vířící sněhové vánici, která postupně utichala. Znovu sníh dosedal na střechy domů. Znovu jsem koulí zatřásl. Něco tady bylo špatně. Ta bouře byla sice krásná, ale úplně bezvýznamná. Obrátil jsem těm lidem uvnitř koule celý svět vzhůru nohama, a co oni na to? Nic. Stejný muž pořád mířil ke stejnému kostelu. Stejná žena pořád stála ve stejných dveřích stejného domu. Měl jsem v rukách celý svět, ale k ničemu mi to nebylo. Mohl jsem s ním třást, kutálet s ním a házet, jak jsem chtěl, ale ve skutečnosti jsem na něj neměl žádný vliv. Ten muž dál mířil do kostela, k němuž nikdy nedojde. Dokonce i jako šestiletý jsem věděl, co je to Válka sta. Hrál jsem si s vyřezávanými vojáčky, rozestavěnými na otcových mapách. Viděl jsem skutečné vojáky, jak se vracejí z války, celí zakrvavení a špinaví. Viděl jsem ženy usedavě vzlykající, když kolem nich ti muži šli, a jiné, jak se vrhají do náruče svým přeživším manželům. Četl jsem příběhy o válkách, o útocích a ústupech, o vítězstvích a porážkách. Kdyby mě můj otec znal, nikdy by nepřipustil, aby se mi tyhle knihy dostaly do rukou, ale on měl jiné starosti. Takže já si v nich četl a rozuměl jim. Věděl jsem, že v rukách držím osud svého světa. A ne nějakého umělého světa, vyrobeného pradávnými umělci. Osud mého světa. A to mi nikdo nevezme, i kdyby se snažil sebevíc. Muži spolu budou dál bojovat, zabíjet se a umírat. A až se rozplyne prach nad bojištěm a utichne křik raněných, bude všechno stále stejné. Válka neskončí, nezmění se. Stále tu bude. Pro mě, pro mého bratra, pro moji matku. Pro nás pro všechny. Když v nějaké hře nedokážeš zvítězit, změň její pravidla. To jsem kdysi četl v jedné knize a ta slova mi uvízla v paměti. Jak jsem tam tak stál a držel v ruce tu sněhovou kouli, prostě jsem ji zvedl nad hlavu a praštil s ní ze všech sil o zem. Nijak jsem o tom nepřemýšlel, bylo to pro mě naprosto přirozené a logické rozhodnutí. Prohrabával jsem mokré střepy, až jsem našel figurku 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213895