Edessa. Kniha druhá, Lví žena (Ukázka, strana 99)

jak se sem dostala, ale existovala už odnepaměti. Znám tuto nemoc a dokonce i vím, jak ji léčit.

Zítra za úsvitu se vypravím na pevninu a pustím se do práce…“

* Kapitola dvacátá třetí, lékařské konsilium dospěje ke shodnému závěru, co se boje s morovou ranou týká.

Přiznání chyby zavání pečeným masem.

Též císařové římští zachovali starobylý mrav, že nekonali spravedlnost jinak než radíce se o jednotlivém rozhodnutí s přáteli a průvodčími.

Encyklopedia Ottonis

Ráno, stráviv noc v náručí princezny, která mě rukou vsunutou do mého příklopce těšila, nalodil jsem se na pisánskou jolu a vydal se ku své pacientce.

Předtím jsem ještě prohlédl posádku, kdy jsem se každému podíval do úst, do oka a prohmatal zapařená podpaždí, zda tam nerostou smrtonosné hlízy, ale všichni vypadali zdrávi, což jsem jim také hned řekl. Bylo vidět, že se válečníci uklidnili. Vždy mě překvapovalo, jak muži, kteří se neváhali vrhnout do bitevní vřavy proti přesile, ztráceli odvahu, kdykoli se k nim přiblížil žebrák osypaný vředy nebo

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213153

žena kašlající krvavé hleny. Zdálo se, že tihle mi důvěřují, což byl zázrak, bez kterého bychom nevydrželi dlouho naživu ani já, ani Orm. Za chvíli jsem již zlézal ona tři podlaží obrovitého korábu.

Než jsem došel do vévodkyniny kajuty, zarazil mě hluk, křik a pláč vycházející z vedlejší místnosti, která byla zjevně ložnicí patrona. Dveře se náhle prudce rozlétly a do koridoru vletěl z kapitánovy kajuty plavčík, chlapec asi dvanáctiletý, oblečený jen v krátkých nohavicích, které však měly rozvázané šňůry, takže si je musel jednou rukou přidržovat.

Druhou se držel za zadek, který s největší pravděpodobností právě kapitán znectil přírodě odporujícím způsobem. To potvrdil i samotný Lucca, který se spokojeně vyvalil z kajuty s biretem na stranu, zapínaje si kožešinovou šubu. „Člověk by řekl, že je jim to nějak proti srsti, a přitom, když je neprzním já, nemají nic lepšího na práci než utrácet své semeno ve vzájemných muchlovačkách,“ pravil.

Ač byla jeho slova nanejvýš oplzlá, řekl to tak nezúčastněně, jako by hovořil o směru dnešního větru.

Uvědomil jsem si ale, že tahle nepřirozená láska, pro běžného člověka nepochopitelná, je v klášterech a na lodích doma a je stejně častá jako večerní modlitba. Přešel jsem tedy celý výstup beze slova a po zaklepání jsem vstoupil k vévodkyni.

V kajutě jsem kromě bradýře nalezl i malého mužíka, bohatě do látky zlatou nití vyšívané oděného

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213153

a s neobyčejně důležitým výrazem ve tváři. „Lékař samotného francouzského krále,“ pomyslel jsem si s úsměvem. Nicméně na svého „kolegu“ jsem promluvil co možná nejuctivěji, protože pokud není úplný idiot, bude se snažit zachovat si tvář, a v tom mu mohu pomoci. Pokud tedy nebude bláznit. Na druhou stranu, byť pohádka o francouzském králi byla dojista jen pohádkou, skutečnost, že jej vzali s sebou do Svaté země nasvědčovala, že to úplný šarlatán nebude a že už jistou pověst má.

Na můj uctivý pozdrav cizí ranhojič po chvíli přemýšlení odpověděl taktéž dosti uctivě. Přešli jsme rychle do staré latiny, které snad nebude bradýř rozumět, abychom si vyjasnili stanoviska – osobní i profesionální.

Ukázalo se, že doktor Charcotiére je sice po franckém způsobu nadutý, ale zkušený praktik a vcelku obeznámený s leckterými úskalími léčby rozličných nemocí. Tuhle chorobu však neznal, ostatně ani znát nemohl, protože i já jsem o ní věděl pouhopouhou náhodou, takže konal jako v případě jiných horeček. Vysvětlil jsem mu, proč je to v tomto případě ku škodě věci. On uznal, že mohu mít pravdu, bohužel však jsme narazili na překážku, která znemožnila přestat s chybnými postupy. „Nemohu přestat s podáváním kůry,“ pravil Charcotiére. „Uznal bych pochybení a to si nemůžeme dovolit, pane kolego.“ „Snad vy, ne?“ pravil jsem sarkasticky.

Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213153