98
rozvinuté ekonomiky – ostatně Maďarsko a Polsko byly velmi málo industrializovány. (Rakousko vlastně dohánělo industrializaci od rozpadu habsburské říše v roce 1918.) Pro všechny středoevropské státy, stejně jako pro většinu evropských zemí, byly typické široké sociální garance – jedná se o skutečné specifikum Evropy oproti zbytku světa (Kučerová, 2010: 21–22; Kučerová, 2011b: 34). V případě socialistických zemí byl sociální systém vázán podobně jako u většiny kontinentálních západoevropských zemí na výkonnostní model, ale sociální pomoc byla dostupná prakticky všem občanům. Základním prvkem byla sociální solidarita, podobně jako ve skandinávských zemích. S tím pochopitelně souvisel i daňový systém, který byl v případě socialistických zemí založen na principu seniority – čím byl pracovník starší, tím více se mu snižoval daňový základ. Tedy ne kvalifikace, ne výkony, stačila jen odpracovaná doba… Výsledkem byl fakt, že nejvyšší daně měly mladé pracovní síly, lidé, kteří měli zakládat rodinu a pořizovat si bydlení, ale kteří byli závislí na rodičích, jimž se daně snižovaly. Socialistické ekonomiky využívaly jednoho hospodářsko-politického nástroje ad maximum, a to redistribuce důchodů. Ani skandinávské země s hluboko zakořeněným smyslem pro solidaritu nedosahují rozměrů socialistického přerozdělování! Avšak i v rámci socialistických zemí byla redistribuce důchodů a mzdová nivelizace různá. Naprosto nejnižší mzdovou diferenciaci zavedlo Československo po únoru 1948. Byla zde jedna zcela unikátní věc – právo na práci a zároveň i povinnost pracovat. V ústavách socialistických zemí bylo zakotveno právo na práci pro každého občana, současně ale i povinnost každého pracovat. Kdo neměl smluvně podložený pracovní poměr, mohl být (a také často byl) konfrontován se státní mocí za nedodržení ústavní povinnosti. Vzhledem k tomu, že hospodářský cyklus vede k výkyvům mj. na straně zaměstnanosti, komunistické vedení to muselo nějak řešit (socialisté ve vedení států se tomu bránili, neboť socialistická ekonomie přece eliminuje tržní vývoj včetně hospodářských kolísání). Výsledkem byla přezaměstnanost, vyplývající z toho, že se podle profilu převažujících čerstvých absolventů uměle vytvářela pracovní místa. Pracovní síly, pokud nebyly politicky nespolehlivé, nemohly být propuštěny. V podstatě až do začátku 80. let neexistovala v zemích socialistického tábora nezaměstnanost. Ale v první polovině 80. let se začaly řešit první problémy v této oblasti – vždy však šlo o strukturální nezaměstnanost čili o zcela konkrétní profese. Řešilo se to ad hoc, protože neexistovaly ani oficiální ukazatele, ani – a to bylo horší – oficiální nástroje k řešení.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213073
99
Z hlediska struktury národního hospodářství byla pro středoevropský region nosným sektorem především agrární výroba, ale hlavně těžký průmysl (těžební, hutnický). To však v té době nebylo nic mimořádného – západoevropská integrace vlastně začala v těžebním a hutnickém odvětví; bylo po válce a nutná poválečná rekonstrukce význam těchto odvětví posílila. Rozdíl je ale v tom, že zatímco od 60. let dochází v západní Evropě k pomalému útlumu těchto odvětví, v socialistických státech se ekonomický rozvoj spojoval (až do konce socialistické epochy) právě jen s těmito obory tzv. primární výroby. Co se týče převahy zemědělství v středoevropských zemích, pak jde o několik charakteristik: o podíl na tvorbě produktu, o ukazatel s velmi vysokou vypovídací hodnotou, a to i o podíl zaměstnanosti na agrární výrobě, a o finanční a kvalitativní výkonnost sektoru – o jeho komparativní výkonnost v mezinárodním měřítku. A s tím byl problém. Opětovně nejlépe ze sledované skupiny zemí vychází NDR a Československo. Naopak polský agrární sektor dělal vrásky „Bruselu“ ještě o víc než půl století později v době přistoupení Polska do Evropské unie. Dalším specifikem je výrazně nižší podíl sektoru služeb, neboť ten měl slabou poptávku na jedné straně, na straně druhé byl prezentován jako luxus, jako zbytné potřeby, proto při výrazně nižších důchodech byla po něm nižší poptávka, ale i nabídka. Proto byl podíl netržní produkce v centrálně plánovaných ekonomikách tak velký. Hospodářský rozvoj socialistického tábora byl charakteristický svou extenzivitou, což mělo jistou logiku ještě v 50. letech, ale již od 60. let to v některých zemích (ČSSR, NDR) logiku postrádalo. Pouze některá odvětví či sektory prošly částečnou intenzifikací. Celkem lze říci, že na sklonku 80. let byl pro dané země charakteristický tzv. industrializační typ struktury produktu, kdy převládajícím sektorem byl průmysl, následovaný službami a nakonec zemědělskou výrobou. Z hlediska výkonnosti zaznamenaly socialistické ekonomiky poměrně slušnou dynamiku hospodářského růstu od 50. let do poloviny 70. let, kdy hlavním tahounem byly investice do industrializace a budování infrastruktury. Druhá polovina 70. let je poznamenána sice zprostředkovaně, ale přece jen nákladovým šokem v důsledku strukturálních krizí po ropném šoku, k němuž došlo na podzim 1973. Následující dekádu 80. let dohnaly socialistické ekonomiky vlastní chyby hospodářské politiky a dostaly se do fáze stagnace, umocněné mnohdy i vysokým vnějším zadlužením (Žídek, 2009: 350). To se ale netýkalo Československa, náš zahraniční dluh patřil naopak mezi nejnižší na světě. Opakem bylo Polsko, Maďarsko a Slovinsko. Vyjma Polska, které je středně velkou ekonomikou, jsou
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213073
100
země Visegrádu všechny malými státy s omezeným rozsahem spotřebitelského trhu. Žádná z těchto zemí, včetně bývalé NDR, nedosahovala ani v roce 2013 průměru životní úrovně EU 28. Dodnes jsou mezi státy Visegrádu zřetelné ekonomické rozdíly; ani proces industrializace pod taktovkou – a do jisté míry i hnací silou – Moskvy nebyl schopen vyrovnat rozdíly, dané řadou specifických faktorů. A to i přesto, že minimálně v první fázi došlo v důsledku direktivního řízení ke zrychlené industrializaci méně vyspělých regionů a zemí. Zcela určitě se to týkalo Maďarska, Slovenska, Slovinska i Polska. Nicméně různý význam agrárního sektoru a různě chápané společensko-politické ukotvení rolníků vedly k diferenciaci vývoje tohoto sektoru v jednotlivých zemích. Od nařízené kolektivizace zemědělství se v Polsku v 50. letech odstoupilo, v Maďarsku se zdaleka nerealizovala podle původních představ… Jen v Československu byla kolektivizace dokončena, a to zcela podle Stalinova diktátu. Zemím a jejich společnostem Visegrádu jako subkultury středoevropských zemí byla vnucována – a mnoha vlastními skupinami i radostně přijímána – původní idea socialismu, a to společenská spravedlnost pro všechny. Ovšem realita byla již jiná – spravedlivost jen pro některé, pro některé vyvolené…98 Výsledkem byla politická diktatura, omezování osobní svobody, a tím i zodpovědnosti, protože společenské vlastnictví přenášelo závazky do imaginární říše. Spoléhání se na společenskou rovinu zásad a odpovědnosti vedlo nejen k deziluzím, ale velmi často i ke zneužívání společenského statusu. Neříká se to lehce, ale většina společností socialistických zemí dospěla k názoru, že využívat netransparentnosti společenského vlastnictví je nejen výhodou, ale vlastně i nutností. V Československu tehdy panoval názor, že „kdo nekrade (myslí se tím veřejný majetek), okrádá rodinu“, a to v podmínkách nedostatečně saturovaných trhů se spotřebními předměty, stavebním materiálem atp. Socialistické společnosti byly stratifikovány podle třídního původu – ne sociálního jako v mnohých jiných společnostech. Třídní začlenění bylo snad nejdůležitějším faktorem možnosti potenciálního profesního uplatnění. Třídní původ byl neměnný, daný. Buď se člověk narodil v rodině dělnické (to bylo nejvyšší kategorií, neboť dle marxismu byl proletariát vůdčí částí společnosti), nebo rolnické (to bylo dobré, ale přece jen ne dostatečně progresivní), anebo v prostředí „pracující“ inteligence 98 „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější“ (Orwell, 2000). Byť je to míněno v nadsázce, tento citát je velmi výstižným vyjádřením socialistických poměrů.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213073