zcela nezapomněli. Někdy na nás potlačovaný smutek dýchl ze způsobu, jakým nás služebná Esma hanım s přehnanou něhou přitiskla k sobě, z chování babiččina kuchaře Bekriho, který udělal, co nám viděl na očích, nebo z přehnaného nadšení, s nímž nás v neděli ráno chtěl strýček Aydın svým dodgem ’52 zavézt k Bosporu. Občas jsem vycítil, že to s námi jde z kopce, z toho, že matka strávila celé ráno nekonečným telefonováním s tetami, přítelkyněmi a se svou matkou. Na sobě měla dlouhý krémový župan s červenými karafiáty, a jak seděla s nohou přes nohu na židli, župan se jí vlnil dolů v kaskádách záhybů, jež ve mně vyvolávaly zmatek, pod pootevřeným županem bylo vidět její krásnou noční košili, ladný krk a neméně krásnou kůži, a zatímco mluvila do sluchátka, já jsem toužil vylézt jí na klín a přitulit se k ní, co nejvíc se přiblížit k té nádherné oblasti kolem jejích vlasů, krku a ňader. Jak mi matka o léta později, po prudké hádce s otcem během oběda, sama zlostně vmetla do tváře, v té pohřební náladě, která se v naší rodině a v celém domě rozhostila, kdykoliv si rodiče vjeli do vlasů, jsem si vlastně docela liboval. Zatímco jsem čekal, až si mě matka všimne, sedával jsem u jejího toaletního stolku pokrytého flakóny s parfémy, pudřenkami, rtěnkami, laky na nehty, lahvičkami kolínské, růžových vod a mandlových olejů, nadšeně jsem se probíral zásuvkami, zkoušel jsem rozličné pinzety, nůžky, pilníčky na nehty, tužky na obočí, štětečky, hřebeny a různé ostré nástroje, prohlížel jsem si fotografie mne a mého bratra jako batolat zasunuté pod sklem na stolku (na jedné z nich jsem byl zachycen, jak sedím na dětské židličce, matka, ve stejném županu, mě krmí lžičkou a já i bratr se na tom snímku vesele usmíváme jako na reklamě na dětskou výživu) a myslel jsem si, že z těch obrázků není slyšet, jak šťastně jsem tenkrát výskal. Když se ve mně začala uhnizďovat nuda a smutek, rozptyloval jsem se hrou podobnou té, kterou jsem měl o léta později rozvinout ve svých románech, což jsem tehdy samozřejmě vůbec netušil. Přesně -100-
00000def_ıSTAMB_480.indd 100
15.10.2015 12:27:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213065
doprostřed jsem nahrnul všechno, co stálo po obou stranách matčina toaletního stolku, lahvičky, kartáče a stříbrnou dózičku s květinovými ornamenty a zámečkem, který se nikdy neotvíral, naklonil jsem hlavu ke středu zrcadla, a když jsem pak současně otevřel obě jeho postranní křídla tak, aby mi hlava zůstala mezi nimi, zrcadla se odrážela jedno v druhém a zmnožovala, a já v té hluboké, chladné, skleněné nekonečnosti uviděl hýbat se tisíce malých Orhánků. Když jsem pohlédl na ty nejbližší, největší zrcadlové obrazy, udivily mě neznámé oblasti na zadní straně mé hlavy, vejcovitá špičatost mého týlu a podivný tvar mého ucha, které přesně jako u otce odstávalo víc než to druhé. Ještě zajímavější mi připadal pohled na vlastní zátylek, jenž ve mně dodnes pokaždé vyvolává hrůzný dojem, že s sebou léta vláčím jakéhosi cizince, jehož mám za své tělo. V pasti mezi třemi zrcadly se neocitl jen můj profil; s pýchou a pobavením jsem také pozoroval, jak desítky a stovky stejných, a přesto jiných Orhánků, kteří se všichni v nepatrném úhlu proměňovali a postupně zmenšovali, všichni naráz otrocky napodobují každý pohyb mé ruky. Nutil jsem je dělat všemožná gesta, dokud jsem se nepřesvědčil, že jsou dokonalými otroky. Někdy jsem se v zelenavé nekonečnosti zrcadla pokoušel najít toho nejvzdálenějšího Orhana. Občas se mi zdálo, že pár mých věrných napodobitelů nepohybuje rukama nebo hlavami přesně ve stejném okamžiku jako já, nýbrž s vteřinovým zpožděním. Nejděsivější bylo, když jsem nafoukl tváře, svraštil čelo, vyplázl jazyk a pitvořil obličej nebo když jsem se ze stovek Orhanů v zrcadlech soustředil na osm deset kdesi v rohu a moje ruka nebo prsty, na jejichž existenci jsem dočista zapomněl, mezitím samy od sebe udělaly nějaký drobný pohyb, jejž tucet malých Orhánků kdesi v zelenavých hlubinách moře zrcadel ihned napodobilo, ale já – protože jsem si nevšiml, že jsem bezděčně pohnul rukou – měl přitom pocit, že se jedna skupina těch vzdálených Orhánků mezi sebou domluvila a gestikuluje sama od sebe. Zpočátku mi z toho vždycky běhal -101-
00000def_ıSTAMB_480.indd 101
15.10.2015 12:27:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213065
mráz po zádech, ale když pak ta část mého rozumu, která nerozuměla žertu, uznala, že i to je jen iluze, pokračoval jsem ve hře, abych se znovu nechal strašit. Později jsem přišel na to, že stačí zrcadla jen o prst posunout a změnit úhel, jejž svíraly, abych se ocitl tváří v tvář dočista jinému zástupu Orhanů. Jako bych se díval hledáčkem fotoaparátu, který se na okamžik rozostřil, s rozkoší jsem chvíli bezradně pátral, kde mezi těmi novými, nekonečnými Orhany má své místo ten úplně první a nejbližší odraz a kde (jako by mi i tohle uniklo) jsem vlastně já. Během celé téhle hry na schovávanou, kterou jsem občas hrával i s matkou a bratrem a která mě každý den dokázala nadlouho zabavit, vnímala jedna část mé mysli – ta, která dovedně prosívala informace, jež bych neunesl – nanejvýš selektivně matčiny telefonické hovory a snažila se z nich vyrozumět, kde je otec, kdy by se mohl vrátit nebo zda se jednoho dne neztratí i matka. -102-
00000def_ıSTAMB_480.indd 102
15.10.2015 12:27:59
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213065