Praetorius vyskočil, chtěl list zachytit – ale co se to děje? Cítil, jak ho síla vichru nenadále uchvátila a odnáší ho pryč. Bránil se, volal o pomoc, klel i naříkal. Všechno nadarmo! A už unášela vichřice magistra ven, s hukotem ho táhla výš a dál, nad střechami a věžemi z města pryč, přes lesy a louky a pole, přes bažiny a pustiny. Praetorius už myslel, že přišla jeho poslední hodinka, a pak ho z úděsu opustily smysly. Když zase přišel k sobě – kde to jen byl? Kam ho to jen ten vítr zavál? Je to zámecká komnata? Je to skalní klenba, hala krále podzemí? Prostor byl prozářen zlatým leskem. Praetorius oslněn tou září rozeznával jen tolik, že v průčelí sálu trůní postava, mocná a rozložitá, a její hlavu a ramena že vroubí červenavý přísvit. „Tak ty jsi chtěl slyšet můj úsudek, magistře Johane, – víš, kdo jsem?“ Mocný hlas vyplňoval prostor, zněl jako dunění těžkého zvonu. Praetorius ze sebe nevypravil ani hlásku, jenom přikývl. „Nu, vcelku je všechno mezi tebou a mnou v pořádku. Mne vlastně těší, že moje příběhy sepisuješ – a že je rozšiřuješ mezi lidem.“ „I ty – které sám vymýšlím?“ Praetorius vyslovil tu otázku zdráhavě, tichým hlasem. „Jen si nedělej žádné starosti, magistře!“ zazněla odpověď. „Jsem to přece já, kdo ti je našeptává: jen ode mne je dostáváš, a od nikoho jiného.“ Od přírody úzkostlivý, chtěl mít Praetorius jistotu. Ten mocný uhodl, jak bylo vidět, jeho pochybnosti, a nechal se slyšet: „Očekáváš-li ode mne znamení, ať je tedy po tvém. Teď ale táhni domů!“ Pokynul pravicí, jako konečný rozkaz. Zase se Praetorius cítil uchvácen a odnášen vichrem, zpátky přes pustinu a bažiny, přes pole a louky a les, k věžím a střechám Lipska – a zas ho při svištivém letu opustily smysly. Probral se zase ve své studovně sedě při svitu lampy u psacího stolu, ruku nataženou k poháru s červeným vínem. Přirazil okno, až sklo zadrnčelo. Před ním ležel popsaný list se zatím nejčerstvějším příběhem o pánu Krkonoš, který mu ten prudký náraz / 102 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213004
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213004
větru chtěl vzít... Zmátl magistra sen, bylo to mámení smyslů? Nebo mu to všechno vykouzlilo červené víno, které hojně požil? Dva dny nato stál před jeho dveřmi cizinec. Ať se mu prý říká Liebethalský posel; jeho povoláním je dopravovat sem a tam mezi Vratislaví, Jelení Horou a Lipskem upomínky, směnky a účty. Jestli má tu čest stát před magistrem Johanem Preaetoriem? V tom případě prý má za úkol předat mu toto zde... Posel předal užaslému magistrovi podlouhlý balíček, zabalený do hrubého lněného plátna, jaké vyrábějí krkonošští venkovští tkalci; to mu prý před pár dny předal nějaký vznešený pán, kterého potkal za jedné bouřlivé noci nedaleko bran Jelení Hory: že prý to má předat v Lipsku mistru Praetoriovi, ten už bude vědět, o co se jedná... Praetorius neskrblil pro posla odměnou. A hned pospíchal do studovny, k psacímu stolu. V balíku byl tucet husích brk, pevných a ohebných, nejlepšího druhu. Magistr přiřízl pečlivě první z nich, namočil s důvěrou do kalamáře a začal psát. Psal, co mu přišlo na mysl a jak mu to plynulo do pera. Příběhy o pánu Krkonoš mu šly od ruky: ať to byly ty, které mu vyprávěli, nebo které volně vymyslil – všechny byly správně napsané, všechny odpovídaly pravdě. A kde se od ní chtěly odchýlit, tam vypovědělo pero službu, zadrhlo se do papíru a začalo dělat kaňky. A odkud to vím? – Můj kolega z Lipska, onen někdejší mistr Johannes Praetorius sám, mi to svěřil. Nedávno se mi zjevil ve snu osobně: v černém hábitu učence, s bílým, přísně plizovaným nabíraným okružím na krku, s nosem červeným od rýmy – pokud chceme na tu rýmu věřit.
/ 104 / Ukázka elektronické knihy, UID: KOS213004