než bylo apoštolů. A kromě toho se těšíme z přílišného komfortu! Oblékáme se příliš dobře, nosíme střevíce…“ „Takže vidím, že máš všechno promyšlené. Předlož ten nápad Pánu Ježíši. Mne by neposlouchal. Ale tobě odpoví. Určitě…“ Jakmile se Terezie vrátila do kláštera, napsala dopis bratru Petrovi a v modlitbě předložila celou věc Ježíši. Následujícího dne po svatém přijímání uslyšela: „Přeji si, abys založila klášter podle plánu, jaký jsi popsala své přítelkyni. Má být zasvěcený svatému Josefovi. Chci, aby on střežil jeho dveře. Druhé bude střežit má Matka. Je to můj příkaz, Terezie. Jdi a zopakuj ho zpovědníkovi.“ „Ale můj Pane,“ zvolala vyděšeně, „proč právě mně přikazuješ pustit se do tak velkého úkolu?! Proč to dílo nesvěříš raději teologům a doktorům?“ „Proto Terezie,“ Hlas zněl vlídně a smutně, „že oni mi nechtějí naslouchat. Hledají výmluvy, lekají se těžkostí. Právě proto musím své záležitosti svěřit ženám, slabým a neučeným, jako jsi ty.“ Na rty se jí už už dral výkřik „Ach, Pane, já to nedokážu!“, ale ovládla se. Věděla, jakou by dostala odpověď. Řekl by jí: „Se mnou dokážeš všechno.“ Jestliže doňa Guiomar byla pro tento projekt doslova zapálená, Terezii, i přes slova, která uslyšela, sužovaly obavy. Ještě tak nedávno na ni doléhala obvinění, výčitky, výsměch. Cítila se jako zbitý pes, který se tiskne ke zdi a rád by zůstal nepovšimnut. Neměla pochyb, že se to všechno může vrátit. Bratr Petr jí předpověděl, že bude opět trpět a dokonce víc než dříve. A přece, slova, která uslyšela, byla jednoznačným příkazem. On to žádal – a ona věděla, že ho nedokáže odmítnout. Plná obav šla za otcem Álvarezem. I on se zachvěl, když uslyšel příkaz, který přinesla. Také on byl rád, že Tereziina záležitost utichla. Útoky na ni byly zároveň útoky na něho. Kdyby se inkvizice začala zajímat o Terezii, nebyla by shovívavá ani k němu. Zbavil se zodpovědnosti tím, že Terezii poslal k provinciálovi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212945
karmelitánů, otci de Salazar. Terezie se neodvážila jít za ním sama – poslala místo sebe doňu Ulloa. Mezitím přišla odpověď od bratra Petra. Františkán vyjadřoval radost z tohoto nápadu a horoucně Terezii povzbuzoval, aby od něj neupouštěla. „Jsem si jist,“ psal, „že to je právě to, co náš Pán od tebe očekává, sestro. Nemůžeš ho neposlechnout…“ Terezie napsala také dominikánu Ludvíku Bertrandovi z Valencie, známému svou zbožností, a prosila ho o radu. Odepsal: „Říkám ti, sestro Terezie, z Pánova pověření: vyzbroj se velkou statečností, budeš ji totiž potřebovat k dokončení díla, které Ježíš žádá…“ Provinciál se nechal přemluvit slovy doni de Ulloa a dal souhlas k založení nového kláštera s nezmírněnou řeholí. Navzdory Tereziiným obavám se všechno začalo vyvíjet příznivě. Bylo rozhodnuto, že vznikne nový klášter, nevelký, pouze pro třináct řeholnic. Peníze na koupi domu darovala paní de Ulloa a Marie Ocampo, která na tento účel obětovala své věno. Klášter neměl mít žádný stálý příjem, jeho existence měla záviset výlučně na lidské dobročinnosti. Jakmile se zpráva o projektu roznesla po Ávile a došla až do kláštera Vtělení, praskl jako mýdlová bublina klid, z něhož se Terezie až doposud těšila. Okamžitě ožilo nepřátelství i posměch. Sestry se vysmívaly jejímu bláznovství, obviňovaly ji z pýchy, z touhy předstírat svatost a vyvyšovat se nad ostatní řeholnice. K urážkám, které šířily spolusestry, se přidal ještě prudký odpor městské správy. Ávila, v jejíchž hradbách se nacházelo značné množství klášterů, se proti vzniku dalšího rozhodně postavila. Městští radní usoudili, že město nemusí unést tíhu vydržování třinácti řeholnic, které se ke všemu ještě zřekly vlastnictví jakéhokoliv majetku. Ještě větší pronásledování než Terezie zakoušela doňa Guiomar. Došlo to až tak daleko, že jí zpovědník odmítl dát rozhřešení, jestliže nepřestane podporovat Tereziiny bláznivé plány. K nepřátelům projektu se přidali také otec Álvarez a dobrák pan de Salcedo. Kromě hrstky přítelkyň Terezii všichni opustili. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212945
V Ávile nezbyl téměř nikdo, kdo by nerozhlašoval, že nápad založit klášter je pouze Tereziinou hříšnou touhou upoutat na sebe pozornost. Opět se šířil názor, že by se o celou záležitost měla začít zajímat inkvizice. Provinciál, polekaný veřejným míněním, zrušil udělený souhlas. Terezie klesala na duchu. Pokora jí nedovolovala připustit, že by se tolik vážených osobností mohlo mýlit. Přesto nepochybovala, že příkaz, který obdržela, je pravý. Cožpak ale o tom mohla mluvit nahlas? To by celou záležitost jen ještě zhoršilo. Ke sboru posměšků a obvinění, v nějž se celé město proměnilo, se přidaly hlasy řeholnic z kláštera Vtělení. Vztekle se vrhly na domněle svatou sestru, která se opovážila zatoužit po založení zbožnějšího kláštera, než byl ten, v němž žily ony! „Uráží nás! Považuje se za lepší, než jsme my!“ křičely. „Do žaláře s ní! Urazila řeholi řádu! Proč se o ni nezajímají příslušné instance?!“ Ještě jednou stáli všichni proti Terezii. Když se tou vřavou cítila poražena, v této těžké chvíli projevila doňa Ulloa více síly ducha. Na kapitulaci ani nepomyslela. Obrátila se na velkého dominikánského teologa, otce Ibañeze, kterému celou záležitost předložila. Ibañez, po několikadenním zvažování, došel k závěru, že nápad založit reformovaný karmelitánský klášter je správný a zbožný. Mínění otce Ibañeze mělo takovou váhu, že dokonce i nerozhodný pan Salcedo ještě jednou změnil svůj názor na věc a postavil se na stranu Terezie. Na doporučení Ibañeze napsala paní de Ulloa dopis do Říma, ve kterém prosila o souhlas se založením kláštera a o jeho svěření bezprostředně pod záštitu ávilského biskupa Mendozy, který se stavěl k předloženému projektu vstřícně. Biskup dokonce svolil, aby se během čekání na odpověď začalo s diskrétními přípravami na realizaci záměru. V hlubokém utajení, zatímco město stále opakovalo svoje námitky a vysmívalo se Tereziině bláznovství, započalo zakládání nového kláštera. Tereziina sestra Jana s mužem žila v Albě de Tormes. Bylo dohodnuto, že se na nějaký čas přestěhují do Ávily, svým jménem 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212945