než bylo apoštolů. A kromě toho se těšíme z přílišného komfortu! Oblékáme se příliš dobře, nosíme střevíce…“ „Takže vidím, že máš všechno promyšlené. Předlož ten nápad Pánu Ježíši. Mne by neposlouchal. Ale tobě odpoví. Určitě…“ Jakmile se Terezie vrátila do kláštera, napsala dopis bratru Petrovi a v modlitbě předložila celou věc Ježíši. Následujícího dne po svatém přijímání uslyšela: „Přeji si, abys založila klášter podle plánu, jaký jsi popsala své přítelkyni. Má být zasvěcený svatému Josefovi. Chci, aby on střežil jeho dveře. Druhé bude střežit má Matka. Je to můj příkaz, Terezie. Jdi a zopakuj ho zpovědníkovi.“ „Ale můj Pane,“ zvolala vyděšeně, „proč právě mně přikazuješ pustit se do tak velkého úkolu?! Proč to dílo nesvěříš raději teologům a doktorům?“ „Proto Terezie,“ Hlas zněl vlídně a smutně, „že oni mi nechtějí naslouchat. Hledají výmluvy, lekají se těžkostí. Právě proto musím své záležitosti svěřit ženám, slabým a neučeným, jako jsi ty.“ Na rty se jí už už dral výkřik „Ach, Pane, já to nedokážu!“, ale ovládla se. Věděla, jakou by dostala odpověď. Řekl by jí: „Se mnou dokážeš všechno.“ Jestliže doňa Guiomar byla pro tento projekt doslova zapálená, Terezii, i přes slova, která uslyšela, sužovaly obavy. Ještě tak nedávno na ni doléhala obvinění, výčitky, výsměch. Cítila se jako zbitý pes, který se tiskne ke zdi a rád by zůstal nepovšimnut. Neměla pochyb, že se to všechno může vrátit. Bratr Petr jí předpověděl, že bude opět trpět a dokonce víc než dříve. A přece, slova, která uslyšela, byla jednoznačným příkazem. On to žádal – a ona věděla, že ho nedokáže odmítnout. Plná obav šla za otcem Álvarezem. I on se zachvěl, když uslyšel příkaz, který přinesla. Také on byl rád, že Tereziina záležitost utichla. Útoky na ni byly zároveň útoky na něho. Kdyby se inkvizice začala zajímat o Terezii, nebyla by shovívavá ani k němu. Zbavil se zodpovědnosti tím, že Terezii poslal k provinciálovi 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212945