Plán
do Jižní Ameriky, přes dva tisíce mil, znamenalo vzdorovat jihovýchodním pasátům i silnému proudění směřujícímu na západ. Pollard usoudil, že je to nemožné. Plavba na západ však představovala další potíž. Nejbližší ostrovy v tomto směru byly Markézy, vzdálené přibližně 1200 mil. Posádka Essexu se naneštěstí doslechla, že tamní obyvatelé jsou pověstní kanibalismem. Několik mořeplavců, včetně kapitána Davida Portera z americké fregaty Essex, který na tyto ostrovy zavítal během britsko-americké války v roce 1812, zveřejnilo zprávy o častých válkách mezi domorodci. „V dobách hladu,“ prohlašoval další návštěvník, „muži zabíjejí své manželky, děti a staré rodiče.“ Georg von Langsdorff, jehož loď přistála na Markézách v roce 1804, tvrdil, že domorodcům lidské maso připadá tak lahodné, „že ti, kteří ho jednou ochutnali, si ho těžko mohou odepřít“. Langsdorff, stejně jako několik dalších cestovatelů, upozornil na mohutnost a sílu markézských mužů. Také se vyskytly zprávy o ritualizovaných homosexuálních aktivitách mezi domorodci, které na rozdíl od údajného kanibalismu současní antropologové potvrdili. Důstojníci se shodli, že Markézám se musejí vyhnout. Několik set mil na jih od Markéz bylo souostroví Tuamotu. I tyto ostrovy měly mezi americkými námořníky ponurou a znepokojivou pověst. Asi dva tisíce mil na západ od Tuamotu se nacházely Společenské ostrovy. Ačkoli Pollard neměl žádné spolehlivé informace, nabyl dojmu, že Společenské ostrovy představují bezpečnější možnost než Markézy. S trochou štěstí by tam mohli doplout za necelých třicet dnů. Více než 2500 mil na severozápad se rozkládaly Havajské ostrovy, ale Pollard se obával bouří, které se v této oblasti Pacifiku koncem podzimu často vyskytovaly. Dospěl k tomuto závěru: měli by plout na Společenské ostrovy. Chase a Joy s ním nesouhlasili. Zdůrazňovali, že kromě „neurčitých zvěstí“ o Společenských ostrovech „vůbec nic nevědí“. „Pokud byly tyto ostrovy obydlené,“ napsal první důstojník, „předpokládali jsme, že tam žijí divoši, jichž jsme se obávali stejně jako živlů či samotné smrti.“ Příroda je už jednou zradila – zlovolným útokem jejich zasloužené kořisti, jinak neškodného vorvaně. Bez jakýchkoli pádných důkazů o opaku Chase s Joyem inklinovali k názoru, že obyvatelé Společenských ostrovů stejně jako Markézané provozují ještě větší zvrácenost, která je v rozporu s přirozeným řádem – pojídají lidské maso. 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212909
NAT HA N I E L P H I L B R IC K / V SR D C I MOŘE
Proto oba důstojníci navrhli variantu, která jim připadala lepší. Ačkoli východní směr pasátů vylučoval přímou plavbu k jihoamerickému pobřeží, existovala ještě další možnost. Kdyby pluli asi 1500 mil na jih, až k šestadvaceti stupňům jižní šířky, dostali by se do pásma proměnlivých větrů, s jejichž pomocí by potom dopluli až k chilskému nebo peruánskému pobřeží. Odhadovali, že čluny urazí denně jeden stupeň šířky – šedesát námořních mil. Takto by se dostali do pásma proměnlivých větrů za šestadvacet dnů; a za třicet dnů by už byli na jihoamerickém pobřeží. S dostatkem chleba a vody na zhruba šedesát dnů to všechno připadalo – alespoň Chaseovi a Joyovi – celkem proveditelné. Navíc je cestou mohla zpozorovat nějaká velrybářská loď. Důstojníci nadneseně popsali svůj návrh jako „plavbu podél pobřeží“. Pollard jim ustoupil, stejně jako po převržení v Golfském proudu. „Nechtěl odporovat, když byli dva proti jednomu,“ vzpomíná Nickerson, „a tak kapitán zdráhavě přistoupil na jejich argumenty.“ Když plavčík Essexu později psal o této „osudové chybě“, otázal se: „Kolik vroucích srdcí přestalo v důsledku toho bít?“ Dnes nám připadá neuvěřitelné, že Nantuckeťané tak málo znali Pacifik, oceán, po němž se několik desítek let plavili. Ještě před koncem devatenáctého století se obchodníci z nedalekých přístavů, New Yorku, Bostonu a Salemu, při plavbách do čínského Kantonu často zastavovali nejen na Markézách, ale i na Havajských ostrovech. Ačkoli zvěsti o kanibalismu na Markézách byly rozšířené, existovala spousta běžně dostupných informací, které svědčily o opaku. Několik měsíců před vyplutím lodi Essex z Nantucketu v roce 1819, kdy Pollard i Chase zrovna byli na ostrově, v listu New Bedford Mercury dne 28. dubna vyšel článek s nejnovějšími zprávami z Markéz. Podle kapitána Townsenda z lodi Lion, která se nedávno vrátila z Kantonu se třemi domorodci z ostrova Nuku Hiva na palubě, na těchto ostrovech vládne klid a mír od té doby, co je za britsko-americké války v roce 1812 navštívil kapitán David Porter. „Mezi domorodými obyvateli, kteří žijí ve velké harmonii a v čilém společenském styku, nadále přetrvává jeho laskavý vliv,“ uvedl Mercury. „Znepřátelené kmeny se odnaučily válčit; a Taipiové [dříve známí svým kanibalismem] byli častými hosty na 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212909
Plán
palubě lodi, zatímco kotvila u tohoto ostrova.“ Naneštěstí Pollard a jeho důstojníci tuto zprávu zjevně nečetli. Ještě pozoruhodnější je, že opominuli Společenské ostrovy, především Tahiti, kde od roku 1797 prosperovala anglická misie. Obrovská místní misijní kaple, 712 stop dlouhá a 54 stop široká, byla větší než kterákoli kvakerská modlitebna na Nantucketu. Jak si poznamenal Melville ve svém výtisku Chaseova vyprávění: Veškerému utrpení by se se vší pravděpodobností bývalo dalo vyhnout, kdyby bezprostředně po opuštění vraku zamířili přímo na Tahiti, odkud tehdy nebyli tak daleko a kam vál příznivý pasát. Báli se však lidojedů a kupodivu nevěděli, že… pro námořníky je přistání na Tahiti zcela bezpečné. – Rozhodli se však čelit větru a urazit několik tisíc mil (a nevyhnutelně též oklikou), aby dopluli do civilizovaného přístavu na pobřeží Jižní Ameriky. Námořníci na palubě Essexu se stali oběťmi konkrétního okamžiku v dějinách velrybářství. Širomořské loviště bylo objeveno před pouhým rokem. Za dalších pár let se už velrybářské lodi plavily tak daleko od jihoamerického pobřeží, že byly nuceny kvůli doplnění zásob přistávat na ostrovech v centrálním Tichomoří, čímž se otevření Markéz a Společenských ostrovů západu stalo hotovým faktem. V roce 1820 však ještě tyto ostrovy nespadaly do sféry poznatků, které Nantuckeťané považovali za spolehlivé. Nantuckeťané pohlíželi s nedůvěrou na všechno, co přesahovalo jejich bezprostřední zkušenost. Jejich dalekosáhlé úspěchy ve velrybářství se nezakládaly na radikálním technickém pokroku nebo odvážném riskování, ale na hluboce zakořeněném konzervatismu. Postupně stavěli na úspěších předchozích generací a rozšiřovali svou velrybářskou říši velmi rozvážně a opatrně. Jestliže neobdrželi nové informace z úst jiného Nantuckeťana, považovali je za podezřelé. Zavržení Společenských ostrovů a vyplutí k jihoamerickému pobřeží znamenalo, že důstojníci Essexu se rozhodli zkusit štěstí s živlem, který dobře znali – s mořem. „Velrybářství je výlučně oceánský život,“ poznamenal Obed Macy. „Pro mořeplavce obecně je moře pouhou silnicí, po 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212909