Jeden můj kamarád je malíř a občas hlásá názory, se kterými se nemohu ztotožnit. Třeba mi ukáže květinu a řekne: „Podívej, jak je překrásná,“ a já s ním souhlasím. A on pokračuje: „Vidíš, já jakožto umělec dokážu její krásu ocenit, ale vědec jako ty ji rozebere na kousky a z celé té nádhery nezbude nic.“ A já začnu mít dojem, jestli mu náhodou nepřeskočilo. Především se mi zdá, že ta krása, o které se zmiňuje on, je dostupná každému, včetně mě. I když třeba nejsem tak kovaný v estetice jako on, dokážu si všimnout, že je květina hezká. Zároveň ale já toho na té květině vidím mnohem více než on. Představuji si všechny ty nádherné buňky se všemi neuvěřitelně složitými pochody, které v nich probíhají, a které jsou také nesmírně krásné. Chci říci, že krásu nenajdeme jen v měřítku, které vidíme okem a které měříme na centimetry, krása se nachází také v mnohem menších rozměrech a ve vnitřní struktuře. A co teprve všechny ty nádherné procesy, jako například poznatek, že květina vyvinula své barvy proto, aby přilákala hmyz, který ji opyluje, to je přece také nesmírně zajímavé, neboť z toho například vyplývá, že hmyz rozeznává barvy. A vyvolává nové otázky, jako například jestli tento estetický smysl existuje i v nižších formách. A proč je to vůbec estetické? A jsou tu další hrozně zajímavé otázky. Díky vědě a díky poznání může naše vzrušení způsobené záhadností a vznešeností květiny jedině vzrůst. Nevidím žádný důvod, proč by takto měla vznikat nějaká ztráta.
98