pozvat na kávu?“ A těmi slovy začalo Katiino další milostné dobrodružství. Katie se vytrhne ze svého zasnění, když schodiště v Seville zahalí tma. Je tak černá, jak jen může v dutém betonovém sloupu být. V temnotě odmítá myslet na Connora jako na další pád, další zkrachovaný vztah. Neskončí v domě své matky a nebude sedět dlouho do noci a vyrážet ze sebe mezi vzlyky jednoslabičné otázky jako „Proč?“ a „Jak?“, otázky, o kterých ví, že na ně neexistují odpovědi. Ne, je úplně klidně možné, že Connor jí řekne: „Miluju tě.“ Není vůbec nemožné, že se z nějakého důvodu bránil vyjádřit své city. Někteří lidé jsou tak zamilovaní, že to nemůžou vyslovit, protože se bojí, že objekt svého citu odstraší intenzitou svých emocí. Někteří lidé se bojí sdílet své city, myslí si, že by kvůli tomu působili jako slabí nebo zranitelní. Možná že Connor je právě takový člověk, zranitelný a plachý. Světla na schodišti se opět rozsvítí. Katie si při pohledu na tabulku před sebou – 8. patro – povzdychne. Další úsek schodů bere po dvou a igelitová taška z obchodu se jí při tom kývá v ruce. Slyší, jak se někde nad ní na schodišti pohybují lidé. Vykloní se přes zábradlí a pohlédne vzhůru na spirálu zábradlí stoupající do rozmazané dálky nad její hlavou. Vyrazili tenkrát ze školního areálu na kávu. Katie stihla všechny své otázky, týkající se nadcházející zkoušky položit během té krátké cesty do restaurace. Connor jí je horlivě a pečlivě zodpověděl, jako by nechtěl nic jiného, než jí pomoci. Ve chvíli, kdy se uvelebili na židlích s kouřícími šálky mezi sebou na stole, už zapadalo slunce a restaurace byla plná lidí, co přišli na večeři. „Toho psa jsem miloval,“ pronesl Connor zvýšeným hlasem, aby překřičel hluk okolní konverzace. „A když ho srazil autobus, brečel jsem, sakra, muselo to být nejmíň týden.“
RYBA JMENEM IAN_TISK.indd 99
2.11.2015 1:32:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212664