pozvat na kávu?“ A těmi slovy začalo Katiino další milostné dobrodružství. Katie se vytrhne ze svého zasnění, když schodiště v Seville zahalí tma. Je tak černá, jak jen může v dutém betonovém sloupu být. V temnotě odmítá myslet na Connora jako na další pád, další zkrachovaný vztah. Neskončí v domě své matky a nebude sedět dlouho do noci a vyrážet ze sebe mezi vzlyky jednoslabičné otázky jako „Proč?“ a „Jak?“, otázky, o kterých ví, že na ně neexistují odpovědi. Ne, je úplně klidně možné, že Connor jí řekne: „Miluju tě.“ Není vůbec nemožné, že se z nějakého důvodu bránil vyjádřit své city. Někteří lidé jsou tak zamilovaní, že to nemůžou vyslovit, protože se bojí, že objekt svého citu odstraší intenzitou svých emocí. Někteří lidé se bojí sdílet své city, myslí si, že by kvůli tomu působili jako slabí nebo zranitelní. Možná že Connor je právě takový člověk, zranitelný a plachý. Světla na schodišti se opět rozsvítí. Katie si při pohledu na tabulku před sebou – 8. patro – povzdychne. Další úsek schodů bere po dvou a igelitová taška z obchodu se jí při tom kývá v ruce. Slyší, jak se někde nad ní na schodišti pohybují lidé. Vykloní se přes zábradlí a pohlédne vzhůru na spirálu zábradlí stoupající do rozmazané dálky nad její hlavou. Vyrazili tenkrát ze školního areálu na kávu. Katie stihla všechny své otázky, týkající se nadcházející zkoušky položit během té krátké cesty do restaurace. Connor jí je horlivě a pečlivě zodpověděl, jako by nechtěl nic jiného, než jí pomoci. Ve chvíli, kdy se uvelebili na židlích s kouřícími šálky mezi sebou na stole, už zapadalo slunce a restaurace byla plná lidí, co přišli na večeři. „Toho psa jsem miloval,“ pronesl Connor zvýšeným hlasem, aby překřičel hluk okolní konverzace. „A když ho srazil autobus, brečel jsem, sakra, muselo to být nejmíň týden.“
RYBA JMENEM IAN_TISK.indd 99
2.11.2015 1:32:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212664
100
Katie vydala soustrastné zabroukání, i když se smála. Natáhla ruku přes stůl a položila ji na jeho. Connor na ni pohlédl a pousmál se: „Proč se směješ? Bylo to opravdu traumatizující.“ „Ne, ne,“ odporovala, ale stále se nemohla přestat usmívat. „To není kvůli tomu. Vždyť je to tak hrozné. A ještě ke všemu ho srazil školní autobus. Úplně tě vidím, malého kluka Connora, smutného a osamělého. Strašné.“ „Bylo to nejosamělejší léto mého života. V sousedství nebyly žádné další děti mého věku. Převážně jenom staří lidé. Moji rodiče mě měli pozdě. Byl jsem překvapení. Tak to aspoň říkala moje máma. To slovo nemá takové vedlejší významy jako ,nehoda‘.“ „Chudáčku,“ nezapomene vzdychnout Katie. „A rodiče ti dalšího psa nekoupili.“ „Ne,“ zavrtí hlavou Connor. „Viděli, jak bylo pro mě těžké překonat Ianovu smrt, a nejspíš si mysleli, že ztrátu dalšího mazlíčka bych nepřežil. Nejspíš měli pravdu.“ Ten večer šla s Connorem do jeho bytu. Poté, co se jejich těla propletla a opět oddělila, když usnul, ležela vedle něj s rukou na jeho hlavě, měkké vlasy trčící mezi prsty, a pomyslela si, že by se do něj mohla zamilovat. A stalo se. Jak by to mohlo dopadnout jinak? Zdál se dokonalý. Byl hezký a vypadalo to, že má veliké srdce. Dobrý člověk, trochu na suchu, ale tak ochotný pro ni všechno obětovat, aby ji udělal šťastnou. Tak to alespoň tehdy vypadalo, ale jak čas plynul, toužila po konkrétnějším potvrzení svých citů. Connor toho mnoho neměl, ale s tím málem dělal, co mohl. Fakt, že dával všechno a ochotně, i když měl na rozdávání tak málo, způsoboval, že to vypadalo mnohem významněji. Zrovna včera večer přinesla láhev vína a zůstali vzhůru a popíjeli až do noci. Potom, zatímco v bytě hrála nějaká pomalá hudba, odtáhl svoji
RYBA JMENEM IAN_TISK.indd 100
2.11.2015 1:32:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212664
matraci přes místnost a položil ji přede dveře na balkon. „Chci, abychom byli blíž k nebi,“ prohlásil. „Abychom to dělali mezi hvězdami. Ale to nejlepší, co svedu, je tohle, na půl cesty mezi nebem a zemí.“ Bylo to romantické, vypadal zahanbený, že nemůže nabídnout víc, ale to, co nabídl, úplně stačilo. Tak se tam milovali, drženi ve výšce budovou Seville na Roxy jako oběť nebesům. Potom si všimla, že světla města jsou příliš jasná na to, aby mohla vidět hvězdy. Ale nevadilo to, leželi spolu v objetí a místo toho hleděli na zářící město. „Miluju tě,“ řekla. Srdce jí nervózně bušilo v hrudi. Chtěla slyšet, jak jí ta slova oplácí. Po tom všem, co spolu sdíleli, nebyl žádný důvod, proč by neměl být schopný je vyslovit. Žádná reakce. Vypadalo to, že i když ještě před chviličkou byl vzhůru, teď tvrdě spí.
RYBA JMENEM IAN_TISK.indd 101
2.11.2015 1:32:18 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212664