nočního programu byla zařazována hojně. Podmínkou bylo trápit se tiše. Takřka po špičkách. � Náhle otevřel oči. Vzpřímil se. Vytřeštěně zíral do tmy. Chvíli mu trvalo, než si v hlavě poskládal, kdo je, kde je, kdo je s ním a co tady vlastně dělá. Zaostřil na mě. Mlasknul. Zařičel. Přines mi pivo, parazite, když už jsi nechcípl někde u cesty. Pivo není, klidně pronesla Zu. Alte horko těžko vstal. Opovržlivě po mně zašilhal. V přítomnosti Zu se neopovážil napadnout mě fyzicky. Odemykal celou věčnost. Třebaže klíč byl v zámku. S bezpečnostním řetízkem se trápil dalších sto let. Škubalo to se mnou. Zu mě zklidnila. Pomohla mi ubránit se nutkání pomoct mu. … jenom by ho to rozzuřilo. Konečně odešel. Dveře za sebou zavřel s velkou vehemencí. Jako by je zavíral navždy. Zu nehnutě seděla a naříkala ještě chvíli poté, co zmizel. Přestala ráz naráz. Vstala a odešla do koupelny. Ozvalo se šustění sprchy. Sprchovala se po každé Alteho návštěvě. Mně se to povedlo stihnout, dokud se chvěla pláčem. Ano. Nerozumím tomu, kde se v hlavě člověka bere tolik slz. Aniž by se mu scvrkla jako sušená švestka. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212608
� Jako poslední slovo toho večera padlo rozhodnutí, že v plánech na zítřek budeme pokračovat u snídaně. Ještě předtím bylo příjemné popřát si dobrou noc. Šeptem. Jako by nás mohl někdo zaslechnout. A vysmát se nám. V pokojích na nás padla samota. Náš dům byl od jisté doby obrovitánský a prázdný a zeboucí a pramálo bezpečný. Připadal mi jako past, jejíž obyvatelé se stali návnadou. Nedařilo se mi usnout. Proto tyhle myšlenky. Ve dveřích se zjevila hlava Zu. Věděla, že taky nespím. Nasoukala se mi pod přikrývku. Ke stěně. Tam se bojí méně. Dýchala tiše. Schoulená v mém náručí. Mé břicho přitisknuté na jejím hřbetě. Mockrát. Dvě čajové lžičky v příborníku. Ano. Co se událo ve dne, se teď vracelo. Zu byla v mém snu černou barmankou v Cafe el Escorial. Seděla na terase domu našeho nového souseda. Hrála tam na pianino. Učila ho zpívat. Střílet taky. Úplné pitomosti. Zu by na pianino nikdy nehrála. Zahlédnout v tom snu sebe se mi nepovedlo. Ano. Příšerný sen. Nicméně ráno mi vůbec nebylo jasné, co se včera a v noci událo skutečně a co byl jen sen. Zřejmé bylo jenom to, že zima se opět vrátila. Pošahané aprílové počasí, zavrčela Zu. Z teplé postele se nám nechtělo. Byly dny, kdy nám bylo zatěžko dojít třeba jen na záchod. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212608
A nebylo jich málo. Kupříkladu Vánoce. Nebyl pro nás problém celé je proležet v posteli. V proužkovaných pyžamech z hrubého flanelu. V televizi běžely kreslené pohádky. Neunikla nám ani jedna. S hrnky čaje velikosti napáječek pro dobytek, dopřávajíce si okouzlení laciným dobrem a nepravděpodobnou krásou. Popelka, Mrazík a Perinbaba nám neunikli na žádném televizním programu. Cukrkandlové harampádí, hudroval tatínek. Velice užitečné harampádí. Pokaždé hltané tak, jako by bylo viděno prvně. Dávalo nám pocit, že kdysi, dávno, snad v minulém životě, bylo naše dětství skutečným dětstvím. Teď to bylo všechno pokryté námrazou, která zůstala v domě po Alteho nočním přepadení. Teplo a bezpečí lůžka bylo nutné opustit. Vyžadovala si to nutnost připravit se na návštěvu souseda. � Když nám vaše sestra odepřela potěšení ze své přítomnosti tady v kavárně, doufám, že neodmítne alespoň sousedskou seznamovací návštěvu u vás doma, usmál se hostitel při mém odchodu ze seznamovacího sousedského večírku v ka‑ várně. Byla to jediná věta adresovaná přímo mně. Matejův zájem o estetické preference mé neexistu100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212608