nočního programu byla zařazována hojně. Podmínkou bylo trápit se tiše. Takřka po špičkách. � Náhle otevřel oči. Vzpřímil se. Vytřeštěně zíral do tmy. Chvíli mu trvalo, než si v hlavě poskládal, kdo je, kde je, kdo je s ním a co tady vlastně dělá. Zaostřil na mě. Mlasknul. Zařičel. Přines mi pivo, parazite, když už jsi nechcípl někde u cesty. Pivo není, klidně pronesla Zu. Alte horko těžko vstal. Opovržlivě po mně zašilhal. V přítomnosti Zu se neopovážil napadnout mě fyzicky. Odemykal celou věčnost. Třebaže klíč byl v zámku. S bezpečnostním řetízkem se trápil dalších sto let. Škubalo to se mnou. Zu mě zklidnila. Pomohla mi ubránit se nutkání pomoct mu. … jenom by ho to rozzuřilo. Konečně odešel. Dveře za sebou zavřel s velkou vehemencí. Jako by je zavíral navždy. Zu nehnutě seděla a naříkala ještě chvíli poté, co zmizel. Přestala ráz naráz. Vstala a odešla do koupelny. Ozvalo se šustění sprchy. Sprchovala se po každé Alteho návštěvě. Mně se to povedlo stihnout, dokud se chvěla pláčem. Ano. Nerozumím tomu, kde se v hlavě člověka bere tolik slz. Aniž by se mu scvrkla jako sušená švestka. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212608