Zdeněk Kalista
plakátově útočné tendenčnosti – a v této době orientoval se apollinaireovskými anděly a expresionistickým primitivismem rázu Paula Klee. Moje teorie, opřená na jedné straně o určitý kladný poměr ke komunismu, který znamenal pro mne únik ze zatuchlého provinciálního světa, dotud mne obklopujícího – na druhé straně o určité formální zkušenosti z cizích literatur a určitou zběhlost v těchže věcech, mohly se státi v této době – při vší své naivnosti a při všech svých chybách, jež diktovala prostě naše vnitřní situace – přeci jen jakousi společnou základnou jak pro mne, tak pro Jiřího. Ale tato spolupráce nemohla trvati navždy a také netrvala. Wolker nemohl se na delší čas zatěžovati formálními problémy a formálními pokusy. Zdá se mi přeci jen chvílemi, že tento hoch, jehož veselí se mi ještě dnes ozve hlaholivě ve vzpomínkách, žil instinktivně a nepřímo už od počátku (jak to ostatně postřehl kdysi už Píša) u vědomí své brzké smrti: Jeho vnitřní růst nasvědčuje tomu, jako by chtěl svůj život, respektive těch pár let skutečného, tvořivého života, jež byla mu dopřána, vyžíti až do dna. Vždy šlo mu o tuto přítomnost, její zápasy, její problémy, její nesnáze – to všechno cítil s daleko větší intenzitou než kdokoli z jeho vrstevníků – ani patetického Píšu nevyjímaje. Ba řekl bych, že zacházel v této věci až k jakémusi optickému klamu, umocňuje otázky vlastního svého dobového prostředí nad jejich význam a zveličuje jednotlivé obrysy současného života. – Šel za monumentalitou svých dní jakoby v předtuše smrti, která činí z věcí všedních nejednou věci úžasné – šel za ní (v čemž opět souhlasím s F. X. Šaldou) s plnou vůlí prožít tyto dny až do posledního jejich záchvěvu v celé jejich náplni. Přesto však, že jsem přesvědčen, že k mému rozchodu s Wolkerem musilo dojíti – nelituji svého přátelství s ním, ba naopak: vracím se rád k jeho osudům, a to jak dobrým, 98
Kamarád Wolker
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212607