Zdeněk Kalista
plakátově útočné tendenčnosti – a v této době orientoval se apollinaireovskými anděly a expresionistickým primitivismem rázu Paula Klee. Moje teorie, opřená na jedné straně o určitý kladný poměr ke komunismu, který znamenal pro mne únik ze zatuchlého provinciálního světa, dotud mne obklopujícího – na druhé straně o určité formální zkušenosti z cizích literatur a určitou zběhlost v těchže věcech, mohly se státi v této době – při vší své naivnosti a při všech svých chybách, jež diktovala prostě naše vnitřní situace – přeci jen jakousi společnou základnou jak pro mne, tak pro Jiřího. Ale tato spolupráce nemohla trvati navždy a také netrvala. Wolker nemohl se na delší čas zatěžovati formálními problémy a formálními pokusy. Zdá se mi přeci jen chvílemi, že tento hoch, jehož veselí se mi ještě dnes ozve hlaholivě ve vzpomínkách, žil instinktivně a nepřímo už od počátku (jak to ostatně postřehl kdysi už Píša) u vědomí své brzké smrti: Jeho vnitřní růst nasvědčuje tomu, jako by chtěl svůj život, respektive těch pár let skutečného, tvořivého života, jež byla mu dopřána, vyžíti až do dna. Vždy šlo mu o tuto přítomnost, její zápasy, její problémy, její nesnáze – to všechno cítil s daleko větší intenzitou než kdokoli z jeho vrstevníků – ani patetického Píšu nevyjímaje. Ba řekl bych, že zacházel v této věci až k jakémusi optickému klamu, umocňuje otázky vlastního svého dobového prostředí nad jejich význam a zveličuje jednotlivé obrysy současného života. – Šel za monumentalitou svých dní jakoby v předtuše smrti, která činí z věcí všedních nejednou věci úžasné – šel za ní (v čemž opět souhlasím s F. X. Šaldou) s plnou vůlí prožít tyto dny až do posledního jejich záchvěvu v celé jejich náplni. Přesto však, že jsem přesvědčen, že k mému rozchodu s Wolkerem musilo dojíti – nelituji svého přátelství s ním, ba naopak: vracím se rád k jeho osudům, a to jak dobrým, 98
Kamarád Wolker
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212607
Zdeněk Kalista
tak zlým. Získal jsem přeci jen i ve své tvorbě dost tímto duchovým poměrem, který pomáhal mi v době prvních mých nejistých kroků k jakési větší pevnosti. Získal jsem i obecně při utváření své povahy stykem s tímto hochem, přímým, milým a – což bylo pro mne nejdůležitější – povahově daleko ustálenějším, než jsem byl v našem věku já. A konečně poskytlo mi moje přátelství s Jiřím i příležitost prožít historii, která je kusem osudu celé naší generace, a tím také zajímavější než kterýkoli jiný můj životní příběh. Jsem přesvědčen totiž – jak jsem pověděl již v úvodu své knihy – že náš poměr, jeho počátky, jeho peripetie i jeho pozvolna dozrávající konec nebyly jen soukromou záležitostí mojí a Wolkerovou, nýbrž že zde střetaly se a vyrovnávaly dva typy – snad ne nejintenzivněji vybarvené, přeci však zřetelně odlišitelné – jež ovládaly duchový život pokolení, vstupujícího do českého kulturního života na prahu let dvacátých XX. věku. Řekl jsem již také, že právě tento moment přispěl nejvíc k tomu, že jsem se odhodlal vypsati historii přátelství mezi mnou a nezapomenutelným pro mne – kamarádem Wolkerem.
Kamarád Wolker
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212607
Zdeněk Kalista
A JEŠTĚ STARÉ TÉMA Konečně – potřetí jde vlastně o týž děj. Tentokrát však je vyprávěn jakoby z hasnoucí dálky: ne mnou, ale mrtvým kamarádem. Vydávám dopisy Wolkerovy ve věrném přetisku, zachovávaje do písmene i jejich zvláštnosti pravopisné, různopsaní apod. Pokud jsem se obsahu jednotlivých listů dotkl ve svém vyprávění, odkazuji čtenáře mlčky k příslušným místům svého textu. Jinak přičinil jsem na konci každého dopisu alespoň nejstručnější vysvětlivky. 1. Pohlednice ze 4/8 1920
Milý příteli! Trávím poslední dny svých prázdnin ve svatých lesích. Potom zase město a město. Děkuji Ti za lístek. Skutečně prchl jsem z Prahy 15. června – tak rychle a podivně, že jsem si ani index nedal odtestovat. Bylo mi tam poslední dobu nesnesitelně. Napiš mi více do Prostějova. Sám budu též psát. S „expresionistickým“ pozdravem Jiří Wolker. 2. Dopis s datem: V Prostějově 10/8 1920
Milý příteli! Děkuji Ti za dopis. Těší mě, že Ty jediný z mých pražských přátel jsi si na mě vzpomněl a napsal mi něco o společné věci. Jsem zde jak ve Vystrkově, – nic nemá síly sem doletět, – žiji den ode dne pomalejším tempem. Sem tam něco píši; většinou básně. Na prózu jsem příliš roztříštěný a nedovedl bych ji vnitřně harmonizovat. V posledním čísle Kmene měl jsem, jak už asi víš, 4 básničky. Báseň Píšova se mi líbila a přál bych si seznámit se 100
Kamarád Wolker
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212607