Živí a mrtví 103
kové míře, aby se mu ještě snažili přiblížit cigaretami vykouřenými s odporem a nezbytnou migrénou. Vzpomněl si, jak jednou dávno četl, že před smrtí se každému před očima bleskovou rychlostí přehraje film, ve kterém se celý život vejde do několika okamžiků. Pokud to byla pravda, muselo se to zcela určitě podobat právě tomuhle střídání vzájemně nesouvisejících výjevů v jeho vlastní hlavě. Nezáleželo na tom, jestli jich bylo deset, dvacet nebo třicet. Tomo byl přesvědčen, že těch obrazů bylo dost na to, aby se do nich vešel celý jeden život.
2) Černé vody Ivo na něj něco volal, ale on neslyšel, co říká. Rozuměl jen pár posledních slov. Prý jestli něco bude. Jako by ho někdo najednou a násilně vytrhl z jiného světa zpět do reality. – Co jestli budu? – zeptal se. – Jestli si ještě budeš ohřívat konzervu, nebo už můžu uhasit oheň? – Budu, – řekl a nahmatal ve své tašce konzervu a kus ztvrdlého chleba. Slepejš už namáčel kousky chleba do otevřené konzervy, pomalu jedl a zíral na Toma. – Copak, špatný sny? Tomo neodpověděl a odešel s jídlem k ohni. Ivo mu hodil velký nůž, kterým plechovku otevřel. Postavil ji
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212504
104 Josip Mlakić
mezi dva kameny uprostřed ohniště. Potom pocákal vodou z něčí čutory ležící u ohně chléb a položil ho vedle plechovky. Prcek a Robe leželi vedle sebe, oba s tlumoky pod hlavou a kouřili, pušky na dosah ruky. Ivo seděl z druhé strany ohniště a studoval mapu. Stranou od ostatních seděl Vijali. Přehraboval se ve své tašce a nakonec z ní vytáhl tranzistor a zapnul ho. Z rádia se ozvaly tóny nějaké country písničky. – Takhle, Robe, – řekl Prcek, – vyhrávaj v Americe sedláci. – Neříkej, – zahučel Robe bez zájmu. – Jdu se trochu rozhlídnout kolem, – prohodil Vijali k Ivovi. – Takhle pospolu nás můžou postřílet jako ovce v ohradě. – Byl jsem před chvílí, ale neuškodí, když se půjdeš podívat taky. – Kam bys chodil? – ozval se Slepejš. – Široko daleko nemáš jedinýho Turka. – Hovno, – řekl Vijali. – Šetři si kecy pro svý paměti. Nato vstal ze země, vrátil do tašky nějaké věci, pak si oblékl bojovou vestu a do ruky vzal rádio a pušku. Nůž mu visel na opasku. Vypnul rádio, strčil ho do kapsy, pak sebral svoje věci a vyrazil. – Pozdravuj Turky! – zavolal za ním Prcek. – Pán je vtipálek, že? – odpověděl mu Vijali chladně a výhrůžně. Prcek za ním nechápavě zíral, ale Vijali už odcházel a nevěnoval mu nejmenší pozornost.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212504
Živí a mrtví 105
– Aby se neposral! Co jsem mu řekl? – Ser na něj! My snad můžeme za to, že je tady? – uklidňoval ho Slepejš. – A kdo za to může? – zajímal se Robe. – Nebyl by tady, kdyby neprovedl průser v Rajchu. – Jaký průser? – Sejmul při boxu nějakýho Turka a vykopli ho z Německa, – vysvětlil Slepejš. – Bosňáka? – divil se Robe. – Hovno Bosňáka! – řekl Prcek. – Pravýho Turka, Robe. Janičáře. – A jak ho sejmul? – Úplně. Pod kytky. – Stejně šel pryč zbytečně, – mávl rukou Slepejš. – Co by se jako stalo, kdyby nás viděli? Copak ty, když teď půjdeš přes kopec a uvidíš pět vojáků, poznáš, jestli jsou to muslimáci? Ani hovno! Tomo si vytáhl z kalhot košili, jedním jejím cípem vzal ohřátou konzervu, aby se nepopálil, a odnesl ji i s chlebem ke svým věcem. Robe se zatím přehraboval v ruksaku. Vytáhl krabičku od sirek nacpanou trávou a cigaretové papírky. Ivo se někam na chvíli ztratil. – Co myslíte, můžeme dát jedno brko? – zeptal se Robe a kývl k místu, kde před chvílí seděl velitel. – Ty vole, proč bysme nemohli? – odpověděl Slepejš. – Abys nedostal poznámku, – zívl Prcek. – Nebo rovnou dvojku z chování. Robe se posadil, do klína si dal vojenskou bundu a na ní začal balit jointa. Dělal to strašně nešikovně.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212504