Abych přežila
takto: „Tento týden jsem byla příliš nedbalá a byla jsem málo vděčná laskavému Drahému vůdci za jeho věčnou a bezpodmínečnou lásku.“ Pak jsem obvykle přidala něco o tom, že jsem nepracovala dostatečně pilně, abych splnila úkol, který nám všem uložila strana, nebo že jsem se dost neučila nebo neměla ráda své soudruhy. To poslední bylo velmi důležité, protože my všichni jsme byli soudruzi v boji proti „americkým šmejdům“ nebo „šíleným zápaďáckým vlkům“. A uzavřela jsem: „Náš Drahý vůdce mi však ve své dobrotivosti a milosrdenství odpustil. Příští týden se polepším.“ Když jsme ukončili veřejné vyznání hříchů, byl čas kritizovat ostatní. Tehdy jsem pokaždé vyskočila a hlásila se dobrovolně. Tohle mi šlo dobře. Obvykle jsem si vybrala někoho ze spolužáků, který se musel postavit a soustředěně poslouchat, jak vyjmenovávám jeho přestupky: neřídí se tím, co nás učí Drahý vůdce. Nepodílí se na našem společném úkolu. Když jsem skončila, moje oběť mi musela poděkovat a slíbit všem okolo, že svoje chování změní. Nakonec byla řada na mně, aby mě kritizovali ostatní. To jsem nesnášela, ale nikdy bych to nedala najevo. Sebekritiky v Hjesanu byly náročné, ale ty v Kowonu byly přímo brutální. V tomto odlehlém a patriarchálním koutě Severní Koreje si lidé o sobě vážně mysleli, že jsou revolucionáři. Neměli skoro žádný kontakt se světem za hranicemi, a tak jejich oddanost režimu nemohlo nic zpochybnit. A bylo zřejmé, že úřady se budou snažit tento stav udržet tak dlouho, jak to jen bude možné. Bylo mi skoro deset let a matka mě zapsala na druhý stupeň základní školy, ačkoli poslední dva roky obecné školy jsem vynechala. Školní vyučování mě přivádělo v úžas. V Kowonu byly mnohem přísnější školy než ty, do kterých jsem chodila 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212440