tradiční právo Maorů na jejich území, a spolu s ním jim garantovala práva britských občanů. Maorům tak bylo přiznáno výlučné vlastnictví půdy a přírodních zdrojů výměnou za svrchovanost britské koruny. Kvůli dvojjazyčné verzi dokumentu však došlo k zásadnímu omylu na straně Maorů, kteří pojem „svrchovanost“ (v maorské verzi přeložený jako kawanatanga) chápali jen jako určitou formu správy (Ka’ai, Moorfield, Reilly a Mosley: 2004, s. 157). Mysleli si proto, že moc jejich kmenových vůdců nebude nijak ohrožena či narušena a že jejich přírodní zdroje budou od té chvíle pouze spadat pod správu a ochranu Britů. Je otázka, nakolik byl tento „překlep“ racionální kalkulací a nakolik šlo o omyl. Jisté však je, že maorskou verzi sepsali zástupci z britských řad, kteří měli udělat vše pro to, aby přesvědčili maorskou stranu k podpisu. Cizojazyčná verze odpovídala jejich znalosti maorštiny a taktéž maorského pojmosloví, v kterém rozhodně nebyly všechny anglické ekvivalenty. Smlouva nebyla potvrzena v prvním termínu, na nátlak z vlastních řad však při tom druhém už podepsali všichni náčelníci. Věci pak nabraly rychlý spád. Nový Zéland byl formálně převzat monarchií a práva Maorů byla většinou zamlčena. Smlouva z Waitangi nikdy oficiálně nevstoupila v platnost. Dodnes však představuje opěrný bod při řešení vzájemného politického vyrovnání. Další soužití Maorů s Brity však sledovalo podobný scénář jako v případě Austrálie. Pokračovalo soustavným úsilím koloniální vlády o potlačení kultury i jazyka Maorů – jednoduše o jejich asimilaci do průměrné evropské či novozélandské západní společnosti. Své postavení si Maoři nenechali jen tak líbit a začal krutý boj o každé zabrané území. Maoři, kteří navíc disponovali evropskými zbraněmi, neměli problém se ve své krutosti vyrovnat Britům. Padlo tak množství obětí na obou stranách. Války o území trvaly několik desítek let, a přiměly dokonce Maory k tomu, aby svou společnost přizpůsobili evropskému vzoru. Formovaly se kmenové koalice a došlo i k volbě maorských králů. Tím, že společnost tvořily různé kmeny, docházelo přirozeně ke střetu zájmů jednotlivých skupin. V roce 1890 byl dokonce svolán první 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212299
maorský parlament, který měl pojmenovat společné zájmy. Ani ten však ze stejných důvodů dlouho nevydržel. Do konce 19. století získali evropští osadníci až 85 procent půdy.xviii Zmíněné pohlavní nemoci a infekční onemocnění jako spalničky, černý kašel či chřipka přispěly k silnému populačnímu úbytku a počet Maorů se dostal na historické minimum (Ka’ai, Moorfield, Reilly a Mosley: 2004). Maoři neměli nakonec příliš na vybranou a začali vstupovat do služeb většinové západní společnosti. Bez půdy a během sílící ekonomické recese začali migrovat za prací do měst. Již od konce šedesátých let je více než polovina urbanizovaná. Dnes žije ve městech a jejich okolí přes 80 procent Maorů. Byli to také členové maorského batalionu, kdo bojoval v novozélandské armádě během dvou světových válek. Jejich hrůzostrašná bojová haka se na bitevním poli rychle stala pověstnou.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212299
Lidé země Maoři dnes tvoří zhruba 15 procent populace Nového Zélandu. Ten je oficiálně bikulturní společností, a oni by tak neměli být považováni za menšinu, nýbrž za rovnoprávnou společnost. Rozdíly v jejich a většinové životní úrovni jsou však stále značné a převážná část patří k nižší střední třídě. Přestože v posledních letech přibývá úspěšných maorských podnikatelů, vysokoškolských absolventů a intelektuálů, klasické symptomy postkoloniální společnosti – jako jsou vyšší míra nezaměstnanosti a kriminality a naopak nižší vzdělanost a příjem, horší zdravotní stav a s ním i kratší délka života – platí i pro ně. Stejně jako v případě Aboriginců mělo vysídlení z jejich území zásadní dopad na společnost. Také důsledkem urbanizace Maorů se zdá být rozpad širokých rodin a spolu s ním i zpřetrhání kulturních kořenů. Přestože děti mívají stále více sourozenců, z výše popsaných důvodů dnes převládají rodiny nukleární (Ka’ai: 2004). Mnohdy se ovšem jedná o neúplné a sociálně slabší rodiny, kde rozvedená matka zajišťuje chod celé domácnosti. Proklamovaným řešením situace je dnes podpora kulturní vzdělanosti, řízení maorských záležitostí v rámci komunity a utvrzování maorské identity. Maoři bojují o vlastnická práva na kulturní bohatství v oblasti umění (např. tetování v maorském stylu), použití tradiční medicíny ve farmacii či v oblasti kulturních zvyků. Kulturní otázky nutně spadají do sféry politiky a kultura sama se někdy stává politickým či materiálním zbožím. V šedesátých letech probíhalo zejména ve Spojených státech souběžně množství protestů, kdy se minority, společensky vyčleněné skupiny (jedinci s homosexuální orientací a Afroameričané), stejně jako hippies a další odpůrci války ve 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212299