země mezi oběma schodišti. Juliovi se dělalo zle a postěžoval si, ale kapitán Laverde ho neslyšel: nebylo snadné procházet mezi čestnými hosty, musel zdravit známé a zároveň pohrdavě přehlížet parvenu, dávat velký pozor, aby někoho neurazil, ale přitom dbát na to, aby nepoctil svým pozdravem někoho, jemuž to nepříslušelo. Tak si otec se synem razili cestu mezi lidmi, přilepeni jeden k druhému, až konečně dorazili k zábradlí tribuny. Odtamtud Julio uviděl dva muže s prořídlými vlasy, kteří s uvážlivým výrazem hovořili pár metrů od stožáru, a hned je poznal: v brýlích s kulatými obroučkami, ve světlém obleku a s tmavou kravatou tam stál končící prezident López, v tmavém obleku se světlou vestou a v brýlích s rovněž kulatými obroučkami pak nastupující prezident Santos. Odcházející a přicházející prezident: osud země rozhodnutý na dvou metrech čtverečních truhlářského díla. Hlouček význačných rodin – Lozanovi, Turbayovi, Pastranovi – odděloval prezidentskou lóži od zadní, řekněme zvýšené části tribuny, kde stáli Laverdeovi. Kapitán zdálky pokynul Lópezovi nad hlavami význačných mužů, López pozdrav opětoval s úsměvem neodhalujícím zuby a oba se posunky dohodli, že se sejdou posléze, protože představení již začínalo. Santos se otočil, aby viděl, na koho López gestikuluje; poznal Laverdeho, lehce pokynul hlavou, a v tu chvíli na nebi zahřměly tři motory junkersů a přitáhly pozornost všech očí k bílé stopě. Julia to zaujalo. Nikdy neviděl tak složité manévry z takovéto blízkosti. Junkersy byly těžké a jejich žilkovaná těla působila dojmem velkých prehistorických ryb, ale létalo jim to krásně. Při každém přeletu doléhaly na tribunu vlny zvířeného vzduchu a dámám bez klobouku cuchaly vlasy. Zatažené nebe nad Bogotou, to špinavé prostěradlo, které jako by město zakrývalo již od jeho založení, bylo pro tento film dokonalým promítacím plátnem. Na pozadí mraků prolétávaly nejprve junkersy a nyní šest falconů, jako by se pohybovaly po nějakém obrovském divadelním jevišti. Letka předváděla dokonale symetrickou formaci. Julio na okamžik zapomněl na hořkou pachuť v ústech, nevolnost zmizela a pohled se mu ztratil v horách na východě města, jejichž mlhavá silueta se táhla v dálce, dlouhá
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212261
a temná jako spící ještěr. V horách pršelo: nepotrvá dlouho a déšť přijde i sem, pomyslel si. Falcony přeletěly znovu a lidé opět ucítili poryv vzduchu. Ani hřmot motorů nedokázal přehlušit obdivné výkřiky z tribun. Průsvitný kruh rotujících vrtulí vystřeloval světelné záblesky, když letadlo vykružovalo otočku. A vtom se objevily stíhačky. Vyletěly odnikud, okamžitě se zformovaly do letky stěhovavých vlaštovek a náhle bylo těžké mít na paměti, že to nejsou živé bytosti, že je někdo řídí. „To je Abadía,“ ozval se nějaký ženský hlas. Julio se otočil po hlase, ale stejná slova už zazněla i z druhé strany tribuny: jméno leteckého esa se šířilo mezi lidmi rychlostí pomluvy. Prezident López zasalutoval a ukázal k obloze. „Tak teď,“ řekl kapitán Laverde. „Teď přijde pořádné létání.“ Vedle Julia stáli asi padesátiletí manželé, muž s puntíkovanou kravatou a žena s krysím obličejem, na němž byly patrné zbytky někdejší krásy. Julio slyšel, jak muž říká, že půjde přistavit vůz. A uslyšel i jeho ženu: „Nehloupni, zůstaň tady, pojedeme později, takhle přijdeš o to nejlepší.“ V té chvíli formace prolétla nízko nad zemí před tribunou a zamířila na jih. Vypukl potlesk, Julio také tleskal. Kapitán Laverde na něj zapomněl: upíral pohled na dění na obloze, na nebezpečné manévry tam nahoře, a Julio náhle pochopil, že ani jeho otec nikdy nic podobného neviděl. „Nevěděl jsem, že s letadlem se dá dělat něco takového,“ řekne Laverde mnohem později, až se bude ten zážitek přetřásat na společenských setkáních nebo při rodinných večeřích. „Vypadalo to, jako by Abadía popíral zákony gravitace.“ Když se letadla znovu vracela od jihu, stíhačka kapitána Abadíi se oddělila od ostatních, nebo spíš se oddělily ostatní hawky a rozptýlily se jakoby do kytice. Julio by nedokázal říci, ve které chvíli Abadía zůstal sám, ani kam se podělo ostatních osm pilotů, kteří naráz zmizeli, jako by je pohltila oblaka. Osamělé letadlo prolétlo před tribunou a předvedlo vývrtku, která vyvolala křik a potlesk. Hlavy sledovaly stíhačku a viděly, jak kličkuje, otáčí se kolem své osy a vrací se, tentokrát víc při zemi a rychleji, znovu kreslí vývrtku na pozadí hor a opět se ztrácí na severním nebi, a potom se na něm náhle jakoby odnikud vynořila a zamířila k tribunám.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212261
„Co to dělá?“ zeptal se někdo. Abadíův hawk letěl přímo na přihlížející. „Co to ten blázen vyvádí!“ přisadil si další. Tentokrát se hlas ozval zdola, musel patřit někomu z doprovodu prezidenta Lópeze. Julio v tu chvíli bezděky pohlédl na prezidenta a uviděl, jak oběma rukama svírá dřevěné zábradlí, jako by nestál na dřevěné konstrukci pevně zapuštěné do země, ale na palubě lodi na širém moři. Julio znovu ucítil nakyslý pach v ústech, udělalo se mu zle a k tomu ho náhle začalo bolestně bodat v čele a za očima. A v tu chvíli řekl kapitán Laverde tiše a pro nikoho, nanejvýš pro sebe, se směsicí obdivu a závisti, jako když člověk sleduje, jak někdo jiný vyřešil rébus: „Hrome. Chce sebrat vlajku.“ Následující události se pro Julia odehrály jakoby mimo čas, jako kdyby mu jen třeštila bolavá hlava. Stíhačka kapitána Abadíi nalétala na prezidentskou tribunu rychlostí čtyři sta kilometrů v hodině, ale vypadala, jako by se nehybně vznášela na místě ve svěžím vzduchu; pár metrů od tribuny udělala v mrtvolném tichu vývrtku a pak další – kroutit výkrut, říkal tomu kapitán Laverde. Julio si později vybaví, že měl čas rozhlédnout se po okolních tvářích ztuhlých strachem a ohromením a otevřených, jakoby křičících ústech. Ale nikdo nekřičel: svět utichl. V tu chvíli Julio pochopil, že otec má pravdu: kapitán Abadía chtěl na závěr svých dvou vývrtek prolétnout tak blízko vlajícího praporu, aby mohl chytit látku do ruky; tuto neuvěřitelnou piruetu věnoval prezidentu Lópezovi, jako když toreador věnuje býka. To všechno pochopil a ještě si stačil položit otázku, zda to pochopili i ostatní. A vtom pocítil v očích stín vržený letadlem, což nebylo možné, protože nesvítilo slunce, ucítil závan pachu po spálenině a ještě měl tolik duchapřítomnosti, že zahlédl Abadíovu stíhačku, jak si podivně poskočila, ohnula se, jako by byla z gumy, zamířila k zemi a ve svém pádu strhla dřevěnou krytinu diplomatické tribuny, zbořila schody prezidentské tribuny, rozpadla se na kusy a nakonec se roztříštila na louce.
106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212261