setkávala s odmítavou kritikou poukazující na to, že charakteru arabské poezie a arabskému literárnímu vkusu odpovídá jedině rýmovaný verš. Časopis Apollo, jmenovitě pak Abū Šādī, hájil ty básníky, kteří se rozhodli jít touto novou cestou. Skupina Apollo zkoušela také různé varianty volného verše (ši‘r hurr) – básně s obměňovaným metrem a rýmem nebo zcela volný verš bez rýmu. Je však třeba konstatovat, že ani jedna z uvedených nových forem netvoří podstatnou část tvorby těchto básníků. Tradiční norma s průběžným rýmem a jedním metrem byla stále ještě hluboce zakořeněna ve vědomí básníků i čtenářů. Časopis Apollo přestal vycházet roku 1934 a zdá se, že někdy v té době byla organizačně rozpuštěna i skupina Apollo. Její hlavní mluvčí, Abū Šādī, byl v roce 1935 přeložen do Alexandrie, kde se opět aktivně zapojil do literárního ruchu a vydával dva literární časopisy. Chceme-li stručně charakterizovat několik hlavních osobností Apolla, pak musíme uvést na prvním místě právě tohoto básníka, i když svou tvorbou nepatřil k jejím typickým představitelům. Ahmad Zakī Abū Šādī (1892–1955) se narodil v rodině zámožného právníka a žurnalisty. Vyrůstal v prostředí s literárními tradicemi. Oba jeho rodiče byli básníky a jejich salón navštěvovala pravidelně řada významných literátů, mezi nimi i Mutrān a Hāfiz. Již v mládí upoutala jeho zájem anglická literatura. Studoval na Lékařské škole v Káhiře a odešel pak do Londýna, kde získal roku 1915 diplom jako lékař-bakteriolog. Po desetiletém pobytu v Anglii se vrátil v roce 1922 do Egypta. Od roku 1946 žil až do své smrti v USA. Jeho tvorbu výrazně poznamenal vliv anglické poezie, zvláště Shelleyho a Keatse. Psal poezii rozmanitých forem, žánrů i témat. Zkoušel strofickou poezii, ši‘r mursal a volný verš, který z těchto netradičních forem nejvíce vyhovoval jeho básnickému naturelu. Svým založením byl lyrik se sklonem k filosofické reflexi a kontemplaci. Patrně pod vlivem Mutrāna psal i romantické poémy a epickou poezii. Ve sbírkách Misrījāt (Egyptské básně; 1924) a Anīn wa ranīn (Sténání a bědování; 1925) jsou mj. básně s vlasteneckou a politickou tematikou, např. verše plné obdivu k Sa‘du Zaġlūlovi nebo verše namířené proti králi a britské nadvládě. Jeho nejvýznamnější a největší sbírkou je aš-Šafaq al-bākī (Plačící podvečer; 1927). Má 1336 stran a kromě poezie obsahuje i literární eseje, studie a překlady. Přestože programově razil cestu netradiční poezii, v pozdějších sbírkách již užíval převážně průběžného rýmu a monometrického verše. Jeho dílo je obdivuhodně rozsáhlé. Zahrnuje osmnáct básnických sbírek, dlouhé epické a historické poémy, opery a hry, mnoho sbírek esejů věnovaných 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212200
literatuře i historické, politické a kulturní problematice a překlady (Shakespeare, ‘Omar Chajjām, Hāfiz ze Šírázu). Při hodnocení Abū Šādīho se obvykle podotýká, že jeho význam nespočívá ani tak v literární hodnotě jeho poezie, jako spíše v tom, že se stal vůdčí osobností tehdejšího literárního života, že dovedl vytvořit díky organizačnímu talentu příznivé klima pro uplatnění mladých básníků a především že založil skupinu Apollo a redigoval její časopis, v němž hájil právo každého básníka na svobodný rozvoj jeho talentu. Blízkým spolupracovníkem a přítelem Abū Šādīho byl Ibrāhīm Nāğī (1898–1953). Vyrůstal v Káhiře, absolvoval Lékařskou školu a pak vykonával praxi v několika provinčních městech. Významné pro jeho další tvorbu byly čtyři roky v Mansūře, která byla důležitým kulturním centrem v oblasti Delty a kde se Nāğī seznámil s několika básníky, kteří se později spolu s ním připojili ke skupině Apollo. V Mansūře začal číst Keatse, Shelleyho a Wordswortha. V roce 1931 byl přeložen do Káhiry. Byl jedním z nejtypičtějších představitelů Apolla a pravidelně přispíval do jeho časopisu. Zvláště ve své první sbírce Warā’a ’ l-ġamām (Za oblaky; 1934) byl hluboce ovlivněn anglickými romantiky. Sbírku tvoří intimně lyrické básně prodchnuté pesimismem a smutkem, což byl charakteristický rys básníků této skupiny. Pramenil z jejich osobních prožitků a zklamání, ale patrně byl do určité míry i konvencí. Tomu nasvědčuje i fakt, že Nāğī později začal vést v Káhiře bohémský život a jeho romantickou melancholii a světobol vystřídaly ve druhé sbírce nazvané Lajālī ’ l-Qāhira (Káhirské noci; 1950) barvité zážitky z káhirských nočních podniků ve společnosti tanečnic a hereček. Jeho pozdní tvorba byla posmrtně vydána ve sbírce at-Tā’ ir al-ğarīh (Zraněný pták; 1955). Ta má již opět romanticko-pesimistické ladění, pramenící z pocitu osamocenosti. Nāğī vydal také dvě sbírky povídek a přeložil Baudelairovy Květy zla. V Mansūře se s Nāğīm seznámil ‘Alī Mahmūd Tāhā (1901–1949), který vystudoval architekturu a již v roce 1918 uveřejnil v časopise as-Sufūr svou první báseň. Zároveň začal překládat francouzskou a anglickou poezii (Lamartine, A. de Vigny, Burns). V Káhiře byl pak po určitou dobu členem Apolla, ale do jeho časopisu přispíval poměrně málo. Podnikl několik cest po Evropě, hlavně Itálii, Švýcarsku a Německu, které inspirovaly řadu jeho básní. Také on psal své rané básně v pesimistických tónech melancholického romantika. Jeho vztah k životu a ke všemu, co život nabízí, se však záhy změnil a promítl se i do jeho poezie. Již v první sbírce nazvané al-Mallāh at-tā’ ih (Bludný námořník; 1934) nalezneme vedle pesimisticky laděných básní i takoEpocha národních literatur v zemích arabského Východu
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212200
vé, které vybízejí prožít život se všemi jeho radostmi a slastmi. Tato tendence, hraničící někdy až s frivolním požitkářstvím, se naplno projevila ve druhé sbírce Lajālī ’ l-mallāh at-tā’ ih (Noci bludného námořníka; 1940). Hedonistické, epikurejské užívání půvabů života zaznívá ještě v básních sbírky Zahr wa chamr (Květy a víno; 1942), ale tam je již patrný obrat k nové tematice, k politickým problémům arabského světa. Tāhā se přihlásil k idejím arabského nacionalismu a toto své přesvědčení vyjádřil i v jinak melancholicky zabarvené sbírce aš-Šawq al-‘ā’ id (Vracející se stesk; 1945). Do své poslední sbírky Šarq wa ġarb (Východ a Západ; 1947) zařadil další básnické skladby inspirované jednak cestami po Evropě, jednak současnou politickou situací v arabském světě. Politická angažovanost ‘Alīho Mahmūda Tāhā patrně přispěla k tomu, že jeho dílo bylo s velkým zájmem čteno i v jiných arabských zemích. Závěrem ještě dodejme, že tvorba básníků skupiny Apollo znamenala významný posun ve vývoji arabské poezie a připravila cestu další generaci básníků, kteří se již plně oprostili od tradice a píší skutečně novou, moderní poezii (viz s. 188).
PANORAMA EGYPTSKÉ SPOLEČNOSTI V DÍLE J. HAQQĪHO A N. MAHFŪZE Nová generace egyptských prozaiků Základní směr egyptské prózy v celém meziválečném období včetně 50. let udávala metoda usilující o realistické zobrazení života a poměrů různých vrstev egyptské společnosti. Jako program a hlavní cíl formulovala toto zaměření na realitu začátkem 20. let Nová škola (viz s. 47), která však chápala realismus jako popis vnější skutečnosti, „toho, co oči vidí“, jak nazval svou sbírku Muhammad Tajmūr. Klasikové egyptské literatury již uplatňovali diferencovaný přístup ke skutečnosti, vyplývající z jejich životní zkušenosti, individuálních dispozic a esteticko-ideových záměrů. Mahmūd Tajmūr bezprostředně navázal na program Nové školy, i když svou realistickou metodu v pozdějších sbírkách modifikoval. Ve většině svých románů se však realismu nedržel (viz s. 73). Tāhā Husajn a Tawfīq al-Hakīm vyjádřili realistický vztah ke skutečnosti hlavně svými memoárovými, autobiografickými díly (viz s. 66 a s. 80). Začátkem 40. let se objevila na literární scéně Egypta nová generace prozaiků. Signálem k jejich vystoupení byla roku 1941 soutěž v románové tvorbě vy100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212200