Projela jsem kolem polikliniky. Napravo se tyčila vodárenská věž, kterou jsme občas zašli ozdobit. Vlevo stál most pro pěší, který jsme celý pomalovali svíčkami, když jeden kámoš zemřel při nehodě. Pode mnou byla silnice, podél které jsme jednou na několika desítkách kilometrů přemalovali dopravní značení, nejvyšší povolenou rychlost sto dvacet kilometrů jsme snížili na dvacet. Ráno byl provoz banálně klidný. Dle zasedání městského zastupitelstva byl čin neotesaným terorismem a narušením klidu ve společnosti. Každý kilometr, který jsem na kole ujela, mi přinášel další vzpomínky na Rusta. Nevěděla jsem, kam Rustovi příbuzní odvezli jeho popel. Na místo jeho pádu jsem se znovu neodvážila. V průběhu posledního roku mi Baron postupně popsal místa většiny bezpečnostních kamer v Kotce. V centru jich byly na ulicích desítky. Podle něj byla poblíž místa, kde Rust spadl, nedávno umístěna jedna nová. Města jsou plná bezpečnostních kamer. V obydlených oblastech se instalují kamery, aby mohly sledovat lidi na celých kilometrech, aniž by o tom věděli. Žijeme pod neustálým dohledem. Kamer jsou kolem nás tisíce, v zaměstnání, v obchodech, v parcích, v tunelech, na stezkách, na křižovatkách. Moc nepomůže, ani když si člověk smirkovým papírem seškrábe z konečků prstů otisky a podaří se mu vymazat z databází své osobní údaje. Kamery ho stejně sledují. Nahrávky zaznamenají každé jeho zakašlání od kolébky až do hrobu. Projela jsem okolo nákupního centra v Jumalniemi. Na Baronově mapě tu bylo zakresleno padesát bezpečnostních kamer. Původně mlází plné ovádů, teď tu bylo parkoviště obklopené obchody. Nejhorší na tom bylo, že firmy, město a policie nyní dávaly bezpečnostní kamery k dispozici Krysám. Zároveň si tak myly ruce nad odpovědností. Krysy si s nahrávkami dělaly, co se jim zachtělo. Za zneužití nahrávek nebyly nijak postihované. Nikdo ani nezvedl prst a nepohrozil ty ty ty. To, že města hlídá policie, je úplně mylný dojem. Velká města hlídají Krysy a ovládají i jejich kamerový systém. Policie vyhrabává nahrávky, / 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212087
aby se na ně podívala, jen když nějaký feťák potácející se jako skřet ukradne v trafice pět eur. Když před kamerami Krysy kopou a lámou nohy mladíkovi, jehož tvář se jim nelíbí a v jehož batohu najdou barvy, na nahrávky někde padá prach a v klidu se samy v prach proměňují. To policii nezajímá. Kdybych měla nějaké přebytečné peníze, investovala bych je do firem prodávajících bezpečnostní kamery a služby. To byla jediná odvětví, která v zemi zmítané ekonomickou krizí opravdu prosperovala. Svůj zisk bych použila na nákup nových barev.
Dorazila jsem k domovu Krysy. Byl to jeden ze šesti řadových domků, kolem kterých jsem projela na kole. Lidé tam měli garáže, Krysa měla své auto chytře zaparkované uvnitř, nebo možná byla ještě v práci. Zkontrolovala jsem v řadě poštovních schránek čísla domů a jména. Byl to třetí domek zleva. Nechala jsem kolo ve stojanu u obchodu poblíž a přešla jsem k domu. Na fasádě mezi popínavými rostlinami byl opřený kovový žebřík. Střecha byla prostorná, vylezla jsem do poloviny, aniž bych přemýšlela o tom, co dál. Když žebřík skončil, zalehla jsem rychle na břicho a pomalu se sunula dál po střeše. Nikdo kromě straky krákající na větvi blízké borovice si mě nevšiml. Zůstala jsem ležet na střeše krysího domu. Vedle hlavy se mi tyčil hučící vývod ventilační šachty. Bylo těžké se rozhodnout, co udělat. Hiililuoma byl podle reportu dole, když Rust spadl. Nemusel být tedy nutně vinný. Napadlo mě, že bych mu nasrala do klimatizační trubky. Nechtělo se mi. Tudíž jsem ten plán zavrhla. Několik metrů od mých nohou ležela tyčka od petardy z loňského silvestra. Bez roliček střelného prachu vypadala nahá, ležela tam jako na nudapláži pro rakety. / 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212087
Na podzimním nebi svítilo slunce a černá plstěná střecha kumulovala teplo. Když jsem zavřela oči, měla jsem pocit, jako bych ležela v létě na skále na pobřeží. Otočila jsem se na bok, abych si odpočinula na Rustově podpaží. Rust nebyl. Byla tam jen hučící ventilační šachta a povrch jejího vývodu, který studil i ve sluneční záři. Na chvíli se pomsta zdála zbytečná. Ať udělám cokoli, Rusta mi to nevrátí. Bylo by lepší zaměřit se na hledání školy, kterou bych mohla studovat. Už jsem v tomhle malém městě zamrzla na dost dlouhou dobu. Člověk nebezpečně ztrácel pojem o čase, když se poflakoval po městě ve dvou. Přihlásila jsem se na uměleckoprůmyslový obor, dokonce jsem měla nějaké věci předpřipravené. Rozhodla jsem se, že nezůstanu ve městě, co smrdí po rybách a celulóze, jehož hřiště jsou přeplněná holkami z gymnázia, o pár let staršími než já, které už ztloustly a založily usoplené rodinky. Jejich příštím zaměstnáním mohla být tak pokladní v Lidlu. A já jsem byla tady. Bylo mi devatenáct, skoro dvacet. Ležela jsem na zádech na střeše a sledovala studené mraky, které mi všechny připomínaly bílé rakve. Pozvali mě na přijímačky, ale vypadla jsem hned v prvním kole. Byla jsem si tak jistá, že se na školu dostanu, že jsem si neúspěch uvědomila až v Porvoo, v autobuse na cestě zpátky. Černý otvor v hodinách na tamější katedrále mě provázel celou cestu do Kotky. Kostel tam zůstal, můj rozsudek mě však sledoval za zády. Jsi sračka. Jsi sračka. Jsi zasranej negr. Zmiz zpátky do Afriky. Když jsem vystoupila z autobusu, už se mi třásl spodní ret a připadala jsem si jako nejnešťastnější člověk na východ od helsinského okruhu. Už jsem si stihla vyfantazírovat, jak bydlím v půdním mezonetu, z jehož oken počítám komíny na helsinských střechách, a jak jezdím z bytu na fakultu metrem. Nevěděla jsem, kde moje škola nebo můj byt jsou, ale metro se do mých myšlenek přirozeně vnořilo. Metro znamenalo koleje, odtržení, svobodu a velkoměsto. / 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS212087